BOSKOVICE - podrobně
Zřícenina původně gotického hradu
Po Boskovicích se psal jeden z nejvýznamnějších moravských panských rodů, který měl v erbu sedmizubý stříbrný hřeben v červeném poli. O vzniku hradu i domnělém praotci rodiny Boskoviců existuje pověst, zachycená již Bartolomějem Paprockým z Hlohol v Zrcadle slavného markrabství moravského z r. 1593. Jejím jádrem je vyprávění o ptáčníku Velenovi, jemuž moravský markrabě udělil lénem krajinu, kde byl později vystavěn hrad Boskovice.Podle hradu se psal již v r. 1222 Jimram z Boskovic. Původní boskovický hrad byl menší raně gotickou opevněnou stavbou západně od pozdějšího hradu, z níž se zachovalo hlavně základové zdivo palácové části a stopy opevnění - příkopy a valy. Tento malý hrad byl pobořen r. 1312 vojskem krále Jana Lucemburského, když se vzbouřil Arkleb z Boskovic; byl však ve 20. letech 14. století znovu postaven.
R. 1389, za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem, byl boskovický hrad po měsíčním obležení znovu vyvrácen (dobyt vojskem markraběte Jošta a města Brna) a dnes se z něho zachovaly pouze nepatrné zbytky. Zbořený hrad i Boskovice koupil od Tasa z Boskovic Heralt z Kunštátu, který patřil ke královskému dvoru, kde rozhodoval spor mezi oběma markrabaty. Markrabě Jošt mu dal souhlas k vybudování nového hradu.
Heralt z Kunštátu zahájil jeho výstavbu, resp. obnovu na troskách pobořeného hradu, před r. 1398. Na místě původního raně gotického hradu vybudoval pouze předsunutý strážní objekt a stavbu vlastního hradu začal východně odtud, na místě vhodnějším pro rozsáhlejší a nedobytnější objekt. Heraltův hrad zaujímá ústřední část dnešního areálu. Jeho nepravidelný tvar vymezuje zalamovaná plášťová zeď, k níž zvenčí přiléhá na severovýchodě vstupní brána. Na jižní straně byl vystaven obytný čtyřprostorový palác, doplněný na východě a západě věžemi. K prostorám 1. patra náležel hlavní sál s charakteristickou obkročnou klenbou. Hradní celek vytvářel jednolitou hmotu, neboť plášťová zeď, palác a věže se výškově mnoho nelišily. Následně vznikly další provozní budovy a na nejvíce ohrožené straně parkán, jímž zřejmě procházela trasa přístupu. Způsob výstavby je příznačný pro dvorské stavitelství Václava IV. Z této doby pochází většina nejstarších dochovaných architektonických článků.
V r. 1418 drželi hrad Boskovice Boček a Viktorín z Kunštátu, v r. 1424 se jej i s předsunutým strážním objektem zvaným Bašta zmocnili husité. R. 1434 vlastnil boskovické panství pozdější český král Jiří z Poděbrad (r. 1471). Ten si chtěl rod pánů z Boskovic zavázat, a proto v r. 1458 postoupil hrad zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic (r. 1465). Tím se tedy opět dostal do držení rodu, který jej založil. Pánové z Boskovic vlastnili pak hrad až do r. 1547.
Boskovicové patřili v 15. století k nejvýznamnějším panským rodům na Moravě a zastávali významné hodnosti a úřady. Jeden z nich, Vaněk Letovický z Boskovic, proslul r. 1453 řečí na obranu Moravanů. Po něm držel rodový majetek jeho syn Václav (od r. 1465), který se jako nejvyšší komorník olomouckého zemského soudu zasloužil o to, aby zápisy do zemských desk byly psány česky, a nikoli jako dosud latinsky. Významnou politickou postavou se stal Jaroslav z Boskovic (1452-1485), tajný rada a kancléř uherského krále Matyáše Korvína. Jeho závratnou kariéru zmařilo nařčení ze zrady; Jaroslav z Boskovic byl ve Vídni na dnešním Lobkovickém náměstí v r. 1485 sťat a pohřben ve svatoštěpánském kostele. Jeho bratr Ladislav Velen z Boskovic (1455-1520), jeden z nejvzdělanějších šlechticů své doby, který opustil vysoké církevní úřady, aby se mohl ujmout správy rodového majetku, vystavěl kostely v Boskovicích a v Chornici, radnici v Boskovicích a zámek v Moravské Třebové, kde ponejvíce přebýval. Osudy posledních Boskoviců již nejsou spjaty s jejich rodovým sídlem, ale s jinými zámky, zejména s Černou Horou, Bučovicemi a Moravskou Třebovou. Tísněni hospodářskými poměry prodali v r. 1547 Boskovice hornickému podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice, povýšenému nedlouho předtím do rytířského stavu.
Zkušenosti z husitských válek se odrazily ve zřízení nového opevnění předhradí, které již stavěli páni z Boskovic. Nová velká stavební etapa v dějinách boskovického sídla začala za nových držitelů, Ederů, a jejich nástupců. Nejdříve se začalo se stavbou nového pásu hradeb, posílených baštami (výpadní branka z r. 1547), a Šimon Eder dal provést i určité úpravy v prostoru hradního paláce. Hranolové bašty, štítová zeď s úskoky umožňujícími boční postřel a břitová bašta na nároží značně zvýšily obranné hodnoty hradu. V souvislosti se stavbou nového hradebního pásu byl přeložen i vstup do hradu, o čemž svědčí zachované pozdně gotické portály.
Práce na přestavbě hradu pokračovaly i za dalšího majitele, Jaroše Morkovského ze Zástřizl. Tehdy vznikla renesanční hláska - okrouhlá věž s typickým renesančním ozdobným cimbuřím, byly postaveny přilehlé budovy vstupní brány a dokončeno opevnění. Stavební práce skončily za Jarošova nástupce Václava staršího Morkovského ze Zástřizl (1583-1600). Tento vzdělaný muž vybudoval na boskovickém hradě vzácně vybavenou zbrojnici a založil zde i rozsáhlou knihovnu.
Další držitelé hradu z rodu pánů ze Zástřizl se rychle střídali. Po smrti Jana Bohuše ze Zástřizl v r. 1687 panství přešlo na vdovu Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl; nerovným sňatkem připadl hrad v r. 1690 jejímu novému manželu Valteru Xaverovi z Ditrichštejna (1664-1738).
Hradní stavba již Ditrichštejnům nevyhovovala, a proto začali budovat při cestě k hradu nákladnou zámeckou rezidenci, která nahradila hrad v jeho sídelní a obytné funkci. Rezidence byla postavena kolem r. 1729. Byla to jednoduchá podélná patrová budova s chodbami při dvorním průčelí. Na její stavbu však bylo použito zdivo hradu; byla značně pobořena vyhlídková věž a bašta. Rezidence sloužila za sídlo Ditrichštejnů až do postavení nového boskovického zámku, tj. v pořadí už třetího sídla boskovické vrchnosti. Po r. 1826 bylo v rezidenci umístěno ředitelství ditrichštejnských a pak mensdorfských boskovických statků. K ní se přimyká rozsáhlý komplex bývalého panského dvora.
Hrad byl do r. 1729, kdy byla dokončena stavba rezidence, nadále obýván a dokonce i opravován. V r. 1706 byly v barokním slohu vybudovány před vstupem do hlavní brány rozsáhlé konírny a před nimi příkopy naplněné vodou. Umístění koníren přímo před hradem symbolizuje ztrátu obranných hodnot hradu. Do r. 1733 byla na hradě vrchnostenská kancelář; pak byla převedena do nové rezidence. V důsledku ztráty své funkce hrad chátral. Na správcův rozkaz byla stržena hradní střecha a zdivo rozebráno pro vrchnostenské stavby ve městě i v okolí. Vlivem neustálého rozebírání zdiva i v 19. století se zmenšil areál hradu na minimum.
Osud hradu byl poznamenán rozebíráním zdiva na stavbu zámku a dalších objektů v okolí. Dochované zříceniny byly zajišťovány v r. 1929 a po sesutí zdiva paláce znovu v r. 1942. Systematické stavební zabezpečovací úpravy započaly však až po r. 1945, po zestátnění hradu. Byla upravena renesanční brána v předhradí a hláska byla adaptována pro lapidárium a vstupní síň. V hořejším rohu brány se dochovala jediná dřevěná kladka, která je posledním zbytkem někdejšího padacího mostu, jenž vedl přes příkop, dnes zcela zasypaný. V nádvoří zříceniny jsou zachovány tři polozasypané brány s erby držitelů hradu. V přízemí byly zbrojnice a věznice i proslulá hladomorna, hluboká 15 m, která je dnes zaházená sutinami. Z hradních zajímavostí je třeba zmínit se i o studni, která je hluboká 96 m a má výbornou pitnou vodu, jež se čerpá šlapacím kolem. Studna je dodnes v provozu. Úvodní expozice ve zmíněném lapidáriu nás seznamuje s historií objektu, jeho vznikem, slávou i úpadkem s přihlédnutím k významným událostem i osobnostem.
