MIKULOV - podrobně

Barokní zámek

Jednou z výrazných dominant jižní Moravy je mikulovský zámek, stojící na Zámeckém vrchu při staré obchodní cestě. Na Zámeckém vrchu byl vybudován počátkem 13. století hrad, i když nelze vyloučit, že místo mohlo být opevněno již dříve. Jeho existenci potvrzují zprávy až z r. 1249. Tehdy byl v zeměpanském držení a hrál úlohu správního centra kraje místo dřívějších Děviček. V r. 1249 daroval tehdejší moravský markrabě a pozdější český král Přemysl Otakar II. hrad spolu s Mikulovem Jindřichu z Lichtenštejna, v jehož rodě zůstaly až do r. 1560.

Jindřich z Lichtenštejna začal přebudovávat dosavadní hrad ve stavbu odpovídající jeho moci a ve druhé polovině 13. století přikročili Lichtenštejnové k dalšímu zdokonalování svého sídla. Vedly je k tomu předně důvody prestižní, neboť jejich majetek v okolí Mikulova se podstatně zvětšil. Vedle toho zde působila i zkušenost, že původní hrad se v pohnutých dobách příliš neosvědčil. K přestavbě asi došlo za Hartneida z Lichtenštejna (1312 - 1350) a jeho nástupce Jana (1350 - 1399). K dosavadní válcové věži z druhé poloviny 13. století přibyla další, severní věž s bránou. Z hradního areálu lze přesně datovat pouze hradní kapli Panny Marie a Jana Evangelisty, vybudovanou před r. 1380.

Stavba hradu, palác čtvercového půdorysu s válcovou věží, obepnula skálu zámeckého vrchu; na rozhraní dnešního prvního a druhého nádvoří byla vybudována předsunutá obranná věž. Hradební zeď se posunula až na okraj srázu, čímž vznikla značná plocha a na nádvoří se uvolnil prostor pro výstavbu obytných a hospodářských budov. Zbytky této stavby dochované do dnešního dne - čtverhranná věž s břitem na rozhraní zmíněných nádvoří, gotická brána vytesaná ve skále, studna na hlavním nádvoří a část rozsáhlého sklepení - ukazují, že co do rozsahu a obranyschopnosti šlo v té době o jeden z nejlépe vybudovaných hradů u nás. Svým typem, přejímaným z Porýní, se hlásí ke stavbám hradů Strakonic, Zvíkova a Bítova; všechny charakterizuje předsunutá věž, která byla obranou proti modernizující se válečné technice. Tak mohl mikulovský hrad pevně odolávat nepříteli na hranicích českého státu proti sousedním Rakousům. K zabezpečení hradu i k ochraně obchodní cesty z Brna do Vídně přes Mikulov byl v druhé polovině 14. století vystavěn na protějším Kozím vrchu obranný objekt zvaný od té doby Kozí hrádek, který však nebyl ničím jiným než prachárnou.

Lichtenštejnové patřili k oddaným stoupencům krále Václava IV., kterého vysvobodili z rakouského vězení a krátkou dobu skrývali na mikulovském hradě, aby jej odtud dopravili do Čech. Hradu neuškodily ani válečné události husitské doby, kdy se Lichtenštejnové postavili na stranu císaře Zikmunda a Albrechta Rakouského. Mikulov se stal několikrát cílem útoků husitských vojsk, zejména v druhé polovině 20. let, kdy husité podnikali nájezdy do Rakous. V polovině 15. století prožila na mikulovském hradě většinu svého života Perchta z Rožmberka, pozdější proslulá "bílá paní", která se v 18 letech provdala za Jana Kryštofa z Lichtenštejna. Odtud uprchla v r. 1471 do Vídně, kde pak v klášteře v r. 1476 zemřela.

Další přestavba mikulovského hradu spadá do první poloviny 16. století. Došlo k ní především z obavy před blížícím se tureckým nebezpečím. Lichtenštejnové začali zdokonalovat opevnění svého hradu opět podle zásad nové válečné techniky. V rozích obranných zdí, zpevňujících nádvoří, byly v l. 1530 - 1550 vybudovány na jihovýchodní, jihozápadní a západní straně mohutné a pevné bastiony, vysunuté z hradebního pásu tak, jak je známe dodnes. Staly se charakteristickým znakem mikulovského zámku. Obdobný předsunutý bastion vznikl i na severní straně, kde se rozkládal tehdejší hradní palác.

Hospodářská situace Lichtenštejnů se však v 16. století zhoršila natolik, že přišli nejen o Břeclav a Drnholec, ale i o svůj sídelní hrad Mikulov. V r. 1560 koupil hrad od Lichtenštejnů uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi. Avšak už v r. 1575 jej získal Adam z Ditrichštejna; majetkem jeho rodu zůstal hrad a pozdější zámek až do r. 1945.

Kereczenyiové zahájili přestavbu dosavadního hradu na zámek. V ní pak pokračoval s mimořádným úsilím Adam z Ditrichštejna, a hlavně jeho nástupce olomoucký biskup a po bělohorské bitvě skutečný vládce Moravy, kardinál František z Ditrichštejna (+ 1636), který ze zámku učinil svou hlavní rezidenci. I když se již předchůdci Ditrichštejnů, zejména Kereczenyiové, snažili upravit středověké sídlo podle nových požadavků na komfortní bydlení, vtiskl teprve kardinál Ditrichštejn hradu charakter pozdně renesančního zámku; dosáhl toho svými přestavbami, prováděnými zejména v l. 1611 - 1618. Nejdříve byly zaklenuty zmíněné bastiony na západní straně a zvýšeny o jedno patro. Současně byl opatřen stropem nejmohutnější bastion, vysunutý z hradeb severním směrem, v němž byl umístěn reprezentativní sál předků. Zlomky maleb, objevené v 50. letech 20. století při úpravách zámku pod novější omítkou, ukazují, že na stěnách byli v oválných medailónech zobrazeni jednotliví členové rodu. Štukatérské práce prováděl vlašský mistr Jiří Gialdi. Ve vnitřním nádvoří se dosavadní křídla na západní straně zvýšila a k ostatním hradebním zdím byly po zboření starších budov přistavěny nové trakty. Z funkčních důvodů vznikla mezi trakty spojovací chodba, čímž se fakticky vytvořila dvě nádvoří. Přestavba zámku se protáhla až do r. 1633. V nových prostorách vlastního předzámčí vybudoval kardinál na svou dobu neobyčejně bohatou zámeckou knihovnu. Při dobytí města Švédy v r. 1645 byla odvlečena do Švédska a její exempláře jsou dodnes ozdobou mnoha předních švédských knihoven. Mimoto zřídil František z Ditrichštejna v místech dnešní zámecké knihovny proslulé divadlo, které se stalo vzorem pro podobná divadla na zámcích v Holešově, v Jaroměřicích nad Rokytnou, a zejména v Českém Krumlově. Po kardinálově smrti v r. 1636 nedovedli jeho nástupci udržet vysoký standard města a zámku, o který kardinál usiloval. Nadto přinesl neblahé důsledky zhoubný vpád švédského vojska v r. 1645, kdy byly zámek i město vyplundrovány. Těsně před švédskou zkázou rozšířil kardinálův nástupce Maxmilián II. z Ditrichštejna zámecký areál o hospodářské křídlo, kde bylo zřízeno rozsáhlé sklepení s valenou klenbou. Sem byl umístěn vinný sud s udivujícími rozměry: pojme 1010 hl vína a je největším sudem ve střední Evropě. Vyrobil jej tesař Barthel Schütz z Innsbrucku a svázal Kryštof Špecht z Brna v r. 1643. Jeho obrovská kapacita byla určena pro vinné dávky poddaných, především desátkové. I když se ho užívalo déle než půldruhého století, přesto byl naplněn jen dvakrát.

K podstatným úpravám zámku došlo i v posledních desetiletích 17. století, a zejména počátkem 18. století. V r. 1682 postavili Ditrichštejnové před zámeckou hradbou terasu s krytým altánem. O pět let později byla terasa zvětšena v široké plató, které mělo sloužit jako zahrada. Při terase byla postavena oranžérie. Nové úpravy byly provedeny po požáru v r. 1719, kdy zámek téměř celý vyhořel. Hned poté přikročili majitelé k jeho obnově. Z Vídně byl povolán císařský architekt Christián Alexander Oedtl. Projektant změnil dosavadní třípatrovou budovu na dvoupatrovou, i když výška zůstala zachována.

Tyto stavební práce probíhaly v l. 1719 - 1723. Bylo využito obvodových zdí starších staveb, avšak uvnitř byla celá dispozice podstatně změněna. Současně se upravovalo i nádvoří. Na východní straně byla zbořena hradební zeď a na jejím místě postavena v r. 1723 letní jezdecká škola se schodištěm do zahrady, jízdárna, dokončená až v r. 1728, níže pak stáje a deputátní budovy. Na východní straně vznikla místo krytého altánu 19 m dlouhá terasa na mohutných arkádách, na niž byl přístup ze západního dvorního přízemí. Ditrichštejnové se snažili vybudovat mikulovský barokní zámek s největším přepychem, a k výzdobě interiérů proto povolali z Vídně řadu umělců. Malíř Prenner, který se ujal práce v r. 1724, vymaloval v zámku několik fresek a vytvořil i iluzivní architektury. S Prennerem spolupracoval vídeňský malíř Jiří Werle, který vyzdobil vstupní sál vedoucí k sálu předků. Také sál předků, určený k oslavě rodu Ditrichštejnů, byl nově vyzdoben. K práci na zámeckých interiérech povolal Walter Ditrichštejn i bavorského sochaře Ignáce Lengelachera. Po vzoru francouzských zámků té doby, které měly čestný dvůr, se jej projektant Oedtl rozhodl také vybudovat, a to pod úpatím kopce před vjezdovou bránou, postavenou v době kolem r. 1680. Zde vytvořil trojúhelníkový prostor, sevřený zdmi, s přímým příjezdem z náměstí. Na obvodových zdech umístil Lengelacher ještě v r. 1723 řadu dekorativních váz, ležících koní a kartuší s rodovým znakem. Z čestného dvora vedla do přilehlé zahrady železná brána s bohatě tepanou mříží, pocházející od brněnského mistra H. Forstera (1723 - 1727). Stejným způsobem vyzdobil Lengelacher i hlavní nádvoří, vedoucí přímo do zámku. Tam nesou barokní atlanti průběžné kladí, zalamující se nad jejich hlavami, na němž spočívá nástavcová část nadnášená ze stran a ze středu sfingami. K zvelebení zámku napomohl František Xaver Ditrichštejn zakoupením tzv. Hofmanovské knihovny, obsahující tiskové unikáty z druhé poloviny 15. a ze 16. století z celé střední Evropy. Hofmanovskou knihovnu umístil ve 20. letech 18. století v někdejším divadelním sále, který byl upraven pro tento účel instalováním barokních knižních skříní. K ní později přibyly ještě další fondy, které tvořily velké bohatství tzv. ditrichštejnské zámecké knihovny. Za první republiky byla řada významných tisků prodána majiteli zámku ve švýcarských aukcích. Některé z těchto rukopisů koupil československý stát pro Univerzitní knihovnu v Brně.

Na počátku 19. století dali Ditrichštejnové zbořit dům koupený od sochaře Lengelachera, který stál při vjezdu do čestného zámeckého dvora, a na straně přiléhající k čestnému dvoru vystavěli ve 20. letech 19. století podélnou budovu. K tomu přidali i trakt do náměstí. Obě části sloužily jako sídlo vrchnostenského úřadu, později správy velkostatku. Opuštěný anenský kostel, který v r. 1784 vyhořel, byl vídeňským architektem Jindřichem Kochem v l. 1844 – 1856 přestavěn v rodinnou hrobku Ditrichštejnů. Místo zničených bání na věžích byly zřízeny rovné, plechem kryté střechy. Klenbu lodi, která se propadla, architekt již neobnovil. Presbytář byl oddělen od lodi novým průčelím, takže se bývalá loď proměnila v atrium a kněžiště v pohřební kapli. V bočních prostorách byly soustředěny sarkofágy, z nichž nejstarší pochází z r. 1642.

Mikulovský zámek byl v minulosti dějištěm řady významných událostí: v r. 1621 zde byl uzavřen mír s Bethlenem Gáborem, v r. 1756 tu přijala císařovna Marie Terezie hold moravských stavů, v prosinci 1805 se v jeho prostorách po několik dní zdržoval císař Napoleon a posléze v r. 1866 bylo v zámku uzavřeno příměří mezi Rakouskem a Pruskem za přítomnosti pruského císaře Viléma, kancléře Bismarcka a šéfa pruského generálního štábu Moltkeho.

Poslední okamžiky druhé světové války byly pro mikulovský zámek těžkou zkouškou. Ustupující nacistická vojska jej zapálila a ze zámku zůstaly jen trosky. Věž se propadla a stejně i střechy a některé klenby. Byly zničeny nádherné Werleho fresky ve vstupní hale i Prennerovy v sále předků. Přitom vzaly zasvé cenné unikáty sbírek Moravského muzea přestěhované sem před r. 1945, kostýmy vídeňské opery, jakož i četné sbírky francouzského porcelánu, uloupené a převezené sem okupanty z francouzských zámků. V r. 1947 se ustavil Spolek na obnovu mikulovského zámku, z jehož iniciativy a za podpory státu byl zámek zrekonstruován. Úpravu projektoval architekt O. Oplatek. Nejdříve byly upraveny budovy na nádvoří, poté bylo přikročeno k úpravě samotného zámku. V r. 1961 vyzdobil R. Gajdoš někdejší sál předků iluzivní freskou Bohatý život jižní Moravy.

Dnes spravuje zámek Regionální muzeum, které zde má své expozice. V zámku je zpřístupněna i část ditrichštejnské knihovny, kde jsou umístěny také knihovny ze zámků v Jaroměřicích nad Rokytnou a Moravských Budějovicích.