PERNŠTEJN - podrobně
Goticko - renesanční hrad
Na jednom ze skalnatých ostrohů Českomoravské vysočiny, nad řekou Svratkou a jejími přítoky, stojí nad městečkem Nedvědicí jeden z našich nejzachovalejších a nejkrásnějších hradů - Pernštejn. Název hradu je zřejmě odvozeninou od německého "Bárenstein", tj. "Medvědí hrad". K tomuto výkladu vedou i názvy potoka Nedvědičky a městečka Nedvědice.Hrad se zachoval dodnes ve své neporušené gotickorenesanční podobě tak, jak jej dostavěli v 1. polovině 16. stol. Pernštejnové, tehdy nejbohatší a nejmocnější panský rod Českého království. V erbu měli Pernštejnové zubří hlavu s nozdrami protaženými houžví. Erb souvisí s rodovou legendou pocházející z konce 16. stol., podle níž prapředek rodu, uhlíř Věňava, ulovil mohutného zubra, živého ho přivlekl před krále a tam zabil. Gotický reliéf zobrazující legendu zdobí nároží věže "hladomorny".
Počátky hradu lze datovat do 13. století (patrně mezi léty 1270-85). Byl tehdy postaven jako typický ostrožní hrad na místě, které jedinečně vyhovovalo svému účelu: ze tří stran je chráněn příkrým skalnatým ostrohem (skála prostupuje stavbu hradu až do 2. poschodí), přístupným jen ze sev. strany po hřebeni, jenž se ke svému zakončení a k místu hradu mírně zvyšuje a mohl být snadno přehrazen příkopy a chráněn soustavou opevnění. Protáhlé vysunuté předhradí je tvořeno pěti nádvořími, vymezenými hospodářskou zástavbou, hradbami, branami, na severu baštou a uprostřed barbakánem. Na místě pro stavbu nejpříhodnějším je ve skále jezírko s nevysychajícím pramenem (dnes je zastavěno hradními budovami a sestupuje se k němu z vnitřního hradního nádvoří). Zde bylo postaveno jádro hradu: věž Barborka (okrouhlá pětipodlažní věž s břitem obráceným k příjezdní cestě), hradní palác a nádvoří chráněné hradbami. Tyto partie byly zcela překryty pozdějšími přístavbami, jen vysoká věž Barborka vyčnívá dodnes nad komplexem hradních budov.
Stavitele hradu neznáme. Za prvního historicky doloženého předka Pernštejnů se pokládá Štěpán z Medlova, významná osobnost Moravy na počátku 13. století. Byl velmožem a služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I., purkrabím na hradě Děvičkách, zakladatelem doubravnického kláštera. Zřejmě on přenesl těžiště rodového majetku z již. Moravy (Medlov je u Pohořelic) na Vysočinu. Právě ve 13. stol. se vytvářejí nové základy panské moci: rozsáhlý pozemkový majetek nezávislý na službě panovníkovi a na jeho přízni, s poddanskými vesnicemi a pevnými hrady. Několik nejvýznamnějších moravských panských rodů si budovalo svá dominia právě v jv. oblasti Českomoravské vysočiny: Pernštejnové, páni z Lomnice, z Kunštátu a z Boskovic. Sem nezasahoval příliš panovníkův vliv, bylo zde dostatek půdy pro kolonizaci, lesů pro lovy, míst pro stavbu hradů a vládlo zde soukromé právo. Štěpánův syn Vojtěch (v listinách jsou o něm zmínky v l. 1228-56) se stal proboštem doubravnického kláštera a významným církevním hodnostářem.
Z bouřlivých let po vymření Přemyslovců (1306) a z doby vlády Jana Lucemburského (1310-46) nemáme o Pernštejně a jeho pánech mnoho zpráv, i když lze předpokládat, že patřili mezi ty pány, o kterých Karel IV. napsal, že "se stali většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili". Ani klidnější doba vlády Karla IV. a jeho bratra markraběte Jana Jindřicha nemohla zastavit vzestup panské moci. Z prvních dvou třetin 14. stol. známe jen jména Pernštejnů. Zúčastnili se veřejného života na sněmech a v úřadech, dále rozšiřovali svůj majetek a některé členky rodu byly abatyšemi klášterů (např. Klára uváděná jako abatyše doubravnického kláštera v r. 1360). Hrad se v této době asi příliš neměnil; jeho velká doba přišla teprve v poslední čtvrtině 14. a během 15. století.
Po smrti markraběte Jana Jindřicha (1375) dochází na Moravě k vleklým sporům mezi jeho syny, markrabaty Joštem a Prokopem. Země se rozdělila do nepřátelských, vzájemně se napadajících stran a hrady se měnily v základny politických skupin a v hnízda rytířských loupežníků. V čele pernštejnského rodu a pánem hradu je v této době Vilém I. (v dokumentech se objevuje v l. 1378- 1422). Pernštejnové vstoupili se svým hradem a vojskem do služeb Joštových a patřili po dlouhá léta k oporám jeho strany. Pernštejnská posádka nebojovala jen za politické zájmy svých pánů, ale podnikala loupežné akce téměř na všech cestách Moravy. Z jejích výnosů plynul nezanedbatelný podíl do Vilémovy pokladnice. Vilém se i nadále účastnil sněmů a nejvyšších soudů a zastával čelné úřady v zemi. Zahájil vzestup rodu k nejvyšším společenským a politickým cílům.
Vilémovi synové Bavor a Jan I. (1422-75) se stali stoupenci husitství. Bavor bojoval proti křižákům ve slavných bitvách u Ústí a Tachova a Jan, který byl hlavou rodu v polovině 15. stol., byl jednou z hlavních opor husitství a vlády Jiřího z Poděbrad na Moravě. V době husitských válek byl zničen a opuštěn doubravnický klášter a jeho majetek přešel na Pernštejny. Do řad husitů nebyli páni vedeni Husovými revolučními myšlenkami, ale touhou po církevním majetku a politickými úvahami. Jan I. z Pernštejna patřil v době bezvládí k "národní" straně a dvakrát jednal s polským králem o jagellonskou kandidaturu na český trůn. Sloužil věrně Jiřímu z Poděbrad, ale Pernštejn byl dále hlavním sídlem soukromého vojska, s nímž Jan dobýval v soukromé válce proti Albrechtu Rakouskému dokonce i hrady v Dolních Rakousích. Opět zastával zemské úřady a za vlády Vladislava Jagellonského byl jedním ze čtyř ředitelů země. Dosavadní pernštejnské panství rozšířil sňatkem s Bohunkou z Lomnice a koupí dalších statků (Křižanov, Bystřice, Skály, Mitrov).
V 15.-17. století vojenskopolitický význam hradu vyvrcholil. Pernštejn je v této době nejen centrem rozsáhlého panství, ale i pevností, jež má důležitou úlohu v bojích o Moravu a o Brno. Této úloze hradu odpovídá i další etapa v jeho budování - Jan I. provedl největší přestavbu hradu, která měla též napravit škody po velikém požáru, k němuž došlo před r. 1460. K původnímu jádru hradu přibývá nyní především důmyslný systém opevnění, které chrání již celý ostroh. Kolem hradu byly vyhloubeny příkopy a postaveny hradby s novými věžemi v úhlech hradeb i uvnitř hradního areálu. Vyrostla pro Pernštejn typická čtyřhranná věž, umístěná mimo hradní budovy a spojená s nimi původně dvěma dřevěnými mosty, jež měla zajistit poslední možnost obrany a ústupu v případě dobytí jádra hradu. Hradní budovy se rozšiřovaly o nová stavení na úkor vnitřního nádvoří a hrad, který měl málo místa, se začal tyčit do výšky. Hlavní systém opevnění se rozrůstal směrem na sever, proti jedině možnému směru útoku. Na tuto stranu se budoval celý ostroh jako součást pevnosti; byl obehnán hradbami a přehrazen několika příkopy s padacími mosty. Na sev. konci opevnění stála vysoká půlkruhová bašta (renesanční bastion), chránící vchod do rozsáhlého prostoru předhradí, kde byly hospodářské budovy. Další překážkou na cestě ke hradu byl příkop chráněný mohutným barbakánem, jehož 3 m silné zdi se střílnami pro lehké palné zbraně a podsebití chránily úzkou cestu ke vchodu, obestavěnou hradbami. Do barbakánu se vstupuje branou ve tvaru oslího hřbetu. I kdyby se byl nepřítel dostal přes další příkop do samotného prostoru hradu, stál by před problémem dobývat jediný úzký vchod, umístěný vysoko nad zemí, k němuž vedla původně dřevěná rampa zakončená padacím mostem. A pak by musel pronikat do prostorů hradu labyrintem úzkých chodeb a schodišť, kde nemohli projít ani dva zbrojnoši vedle sebe. Barbakán patří k nejlépe dochovaným příkladům tohoto pozdně gotického opevňovacího prvku u nás.
Ale ještě jednou se podoba hradu změnila, a to koncem 15. a v 1. pol. 16. století. Z pevnosti se stal symbol velkolepého rozmachu moci a bohatství pernštejnského rodu v této době. Přestavbu zahájil největší z Pernštejnů, Janův syn Vilém II. (1435- 1521). Vilém II. žil v době přeměny středověku v renesanci a převedl svůj rod do nové epochy s jedinečným úspěchem. Dovedl využít poměrného klidu svým "ekonomickým" smyslem k přímo fantastickému vzestupu rodového majetku, který nemá ve své době obdoby. Od svého otce Jana přejímal se svým bratrem Vratislavem (1475-96) v podstatě pouze velké pernštejnské panství a pochybné nároky na několik jiných statků. Ve své závěti však už odkazoval dědicům nejbohatší moravská a česká panství (helfenštejnské, přerovské, hranické, kojetínské, tovačovské, kunštátské, židlochovické aj., v Čechách pardubické s Kunětickou horou, Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov, Hlubokou), která trojnásobně převyšovala dosud největší majetek rožmberský. Vilém II. dosáhl tohoto zázračného rozmachu obratnou kombinací hospodářských a finančních schopností a politického vlivu. Svou politickou dráhu zahájil sice ve službách uherského krále Matyáše Korvína, ale brzy přešel k Jagelloncům a zasloužil se osobně o jejich zvolení na uherský trůn. Za půjčky a politické služby byl odměňován vysokými úřady a zástavami královských a církevních statků. Jeho politická dráha vyvrcholila důležitým úřadem nejvyššího hofmistra Českého království, který chtěl udržet pro svůj rod. Pro konec 15. a poč. 16. století je Vilém II. z Pernštejna pro vnitřní české dějiny téměř důležitější osobou, než byli jagellonští králové; dovedl se obratně pohybovat v rozporech mezi šlechtou, králem a městy, balancoval mezi různými skupinami a snažil se řešit spory kompromisem. Ve spletitých náboženských poměrech proslul tolerantností. Ke stáří u něho sílil pocit odpovědnosti za osudy země a ve svých listech se projevuje jako patriarchální a morální soudce české společnosti. Usiloval o udržení jednoty království proti separatistickým snahám Moravanů, varoval před pronikáním cizinců a před úpadkem mravů. Vilém II. z Pernštejna je pokládán za jednu z nejvýznamnějších osobnosti českých dějin a jeho politická činnost je přirovnávána ke Karlu IV.
Vilémův syn Vojtěch (1490-1534) zdědil českou část statků a úřad nejvyššího hofmistra, Jan část moravskou; po Vojtěchově smrti se v jeho rukou pernštejnský majetek opět spojil. Jan II. z Pernštejna (1521-48) dovedl udržet zděděný majetek a byl na-zýván "Bohatý". Zastával opět vysoké úřady na Moravě. Měl dobrý vztah k Ferdinandu Habsburskému, ale vystoupil proti jeho centralistickým a protireformačním snahám smělým listem, žádajícím zemské a náboženské svobody. Byl přívržencem luterství a defenzorem konzistoře podobojí, ale svoboda náboženství trvala na jeho panstvích dále. Ke konci jeho života se však už začaly projevovat první příznaky krize pernštejnského majetku.
Vilém II. sice přestal bydlet na Pernštejně, a pokud nebyl u dvora, pobýval hlavně v Pardubicích, jež se staly "hlavním pernštejnským městem", ale na Pernštejn nezapomněl. Zahájil jeho přestavbu v pozdně gotickém a goticko-renesančním stylu na reprezentační sídlo a ve své závěti poručil dědicům, aby na troskách doubravnického kláštera vystavěli kostel, kde si přál být pochován. Vilém II. a Jan II. rozšířili hrad o nové reprezentační sály a tam, kde nebylo možno posunout zdivo, byly do něho zasazovány krakorce a na nich zbudovány arkýře, takže hrad má ve vyšších poschodích větší plochu než v přízemí. Vstupní prostor byl překlenut diamantovou klenbou a někdejší věžní kobky se změnily v obytné místnosti. Hrad měl části vymezené posádce, úřednictvu a pánům, pokud zde pobývali. Renesanční styl, který i na Pernštejn přinesli patrně Italové, se prosazoval v prostorovém pojetí nových sálů a v kamenických pracích na ostění oken a portálů. Byla např. osazena bohatě profilovaná okna s přetínavými pruty a patkami zdobenými tordováním a diamantováním, a některé záclonové a přetínavé portály. Materiál k těmto náročným pracím poskytoval bílý nedvědický mramor. Ten byl základním stavebním materiálem i pro stavbu doubravnického kostela a pernštejnské hrobky. Zásluhou Jana z Pernštejna, který splnil poslední vůli otcovu, zde vznikl jeden z našich nejpozoruhodnějších kostelů pozdní gotiky. Náhrobní kameny Viléma II. a Jana II. jsou dnes zasazeny do chrámové zdi.
Po smrti Jana II. v r. 1548 se o statky rozdělili jeho 3 synové. Nastal nezadržitelný rozklad rodového majetku. Jaroslav promarnil během krátkého života (+ 1569) téměř celý svůj díl. Vojtěch držel Pernštejn do své smrti v r. 1561 a zapsal se do náboženských dějin jako stoupenec luterství a autor polemického spisu proti českým bratřím. Nejvíce proslul třetí Janův syn, Vratislav II. (1548-82), nazývaný podle způsobu svého života "Nádherný". Sloužil třem císařům (Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfu II.) a v r. 1567 se stal nejvyšším kancléřem Království českého, první politickou osobností země. Vratislav II. se pohyboval většinou ve svých palácích v Praze a Vídni. V císařských službách se oženil s členkou rodiny španělských grandů Marií Manriquez de Lara. Španělský král Filip II. byl jeho příznivcem a udělil mu Řád zlatého rouna. Katolickou horlivost Vratislava a jeho manželky pocítili i poddaní pernštejnského panství, kde začala protireformace již dávno před Bílou horou. Vratislav byl příznivcem umění, kupoval obrazy a budoval knihovny a parky (založil renesanční zahradu, přístupnou z domku správce dvěma krytými dřevěnými mosty), pokoušel se o hospodaření (oživil těžbu rud), ale společenský i kulturní lesk jen zastíral hlubokou krizi rodového majetku, jež se projevovala obrovským zadlužením. Musel prodávat celá panství a nepomohlo ani to, že císař převedl velkou část dluhů na komoru. Po Vratislavově smrti v r. 1582 nastala katastrofa: věřitelé vypovídali úvěr a dědicové si museli vypůjčit na černé sukno, jímž byl v době smutku zahalen pražský pernštejnský palác.
Pak následuje již jen agónie nejslavnějšího moravského rodu: z 20 dětí, které zplodil Vratislav s Marií Manriquez de Lara, přežili otce jen 2 synové a 5 dcer. Z těchto dcer vynikla první dáma království, Polyxena (+ 1642), manželka Viléma z Rožmberka, a Zdeňka z Lobkovic. Mladší z bratrů, Maxmilián, byl duchovním a Jan (+ 1597) zdědil sice majetek, ale především dluhy. Musel rozprodat téměř všechna panství a vstoupit do vojenských služeb. V r. 1596 prodal i hrad Pernštejn a rod dožíval v Litomyšli. Jan měl se svou příbuznou z rodu Lara několik dětí, z nichž Vratislav Eusebius pokoušel štěstí za třicetileté války v císařských vojenských službách, ale v r. 1631 padl jako poslední mužský potomek pernštejnského rodu v šarvátce se Švédy. Jeho sestra Eusebie, poslední členka rodu, zdědila Litomyšl a zemřela zde v r. 1646.
Koncem 16. a poč. 17. stol. se na Pernštejně vystřídalo několik majitelů: r. 1596 koupil panství od Jana z Pernštejna Pavel Katharýn z Katharu, písař Markrabství moravského. V r. 1604 přešlo panství do vlastnictví Adama Lva Licka z Rýzmburka. Jeho manželka Estera převedla pak majetek druhým sňatkem do rodiny Lichtenštejnů-Kastelkornů (r. 1625). Nedobytnost hradu se naposledy osvědčila v době třicetileté války, zejména při dobývání Brna Švédy v r. 1645. Švédové hrad marně obléhali a jejich dělostřelba poškodila jen část horního patra. Ve válkách byl hrad bezpečným útočištěm okolního obyvatelstva a jeho majetku a od pol. 17. do pol. 18. století byl vyhlášen zemskou pevností. V r. 1710 koupil pernštejnské panství František ze Stockhammeru a v držení tohoto rodu byl hrad až do r. 1793.
V 17. a 18. stol. se stavební ráz hradu nezměnil. Z této doby se uchovaly jen některé vnitřní úpravy, štuková výzdoba rytířského sálu z doby kolem r. 1700 nebo rokokové malby v ložnici a v čínském salónku, vzniklé v 60. letech 18. stol. Kolem hradu byly stavěny hospodářské a správní budovy; nová barokní kaple s freskami Frant. Řehoře Ignáce Ecksteina, provedenými v r. 1716, nahradila starší hradní kapli, jejíž umístění není známo. Noví majitelé dali vytesat nad některými portály své erby a pokračovali v budování parku, který založil na sz. svazích hradního ostrohu zřejmě Vratislav z Pernštejna. V r. 1720 byla nově založena okrasná a kuchyňská zahrada, která zaujímala místo dnešního parku a byla komponována na osu, měla terasy, bazén a vodní hříčky. V jejím sousedství byl patrně již tehdy ovocný sad. Východně od barbakánu upoutává pozornost staletý tis, k němuž se váže pověst o založení hradu. Má obvod kmene 4,5 m a je nejstarším a nejmohutnějším tisem v Jihomoravském kraji.
Od Stockhammerů koupil hrad Ignác Schröffel z Mannsberka. Za tohoto majitele byl park rozšířen po celém jižním svahu hradního kopce a empírově upraven. Skládal se z plošného parteru, osové kompozice ve svahu a přírodní části s památníky. Architektonické doplňky tvořily: vstup z r. 1802, čínský letohrádek, poustevna, vodopád, haltýř, obelisk a Schröffelův náhrobek s klasicistní skulpturální výzdobou od Ondřeje Schweigla. Sňatkem a přikoupením přešel hrad spolu s panstvím v r. 1818 do vlastnictví rodiny Mitrovských z Nemyšle, v jejichž vlastnictví zůstal až do r. 1945. V pol. 19. stol. patřili Mitrovští k moravské patriotické šlechtě a měli ke hradu dobrý vztah, i když v něm nebydleli. Provedli řadu stavebních i interiérových úprav, jako například portálu rytířského sálu po r. 1828; Vladimír Mitrovský spolu s Janem Nepomukem Mitrovským zde vybudovali knihovnu, pro niž získávali knihovny ze zrušených klášterů a již doplnili literaturou své doby, francouzskou a německou beletrií, vlastivědnými i literárními moraviky, ornitologií a cestopisy. Mitrovští rovněž zachránili hrad před úpravami navrženými Augustem Prokopem, kterými měl Pernštejn získat romantizující vzhled.
Dnešní podobu tedy hrad Pernštejn získal během dvou hlavních přestaveb, které se uskutečnily za Viléma II. a jeho syna Jana II. Bránu prvního předhradí v pozdně gotické věži chrání starší předsunuté opevnění z počátku 16. stol. V protáhlém předhradí stojí několik hospodářských budov a renesanční bastion s branou, do které ústí původní příjezdová cesta. Cesta k hradu překonává barokním mostem příkop a barbakán. Koridor mezi dvěma hradbami, pro pernštejnská opevnění charakteristický, vedl k bráně druhého předhradí (z přelomu 14. a 15. stol.) s gotickorenesančním mramorovým portálem. Komplex barbakánu a 2. předhradí je obklopen obezděným příkopem, přes který na jihu vede schodiště do terasovitě upravených zahrad. Gotický most ústí do vystupující věže třetí brány, jejímž mramorovým portálem se vchází do předhradí kolem vnitřního hradu. Napravo stojí dlouhá jednotně upravená gotická budova, která vznikla sjednocením postupně přibývajících budov koncem 15. stol. Podél průčelí hradního jádra členěného řadou arkýřů vede cesta do rozšířeného dvorku. V již. díle přistavěném kolem poloviny 15. stol. stojí v nároží velká válcová věž a od ní na sever se táhne řada renesančních a starších objektů správy panství. Po průchodu temným přízemím paláce Jana II. - Černou branou, prochází cesta pod dalším gotickým mostem do vých. části předhradí. Na východě tato část končí břitovou okrouhlou věží nazývanou Hodinovou. Na západě k věži přiléhá renesanční, barokně upravená a vybavená kaple Obrácení sv. Pavla s freskami F.Ř.I. Ecksteina. Navazující klasicistní křídlo zevnitř překrylo úzký trakt pozdně gotického purkrabství, které je zavěšeno na obvodní hradbě. Věž čtyř ročních období, nazvaná podle různobarevných skel v okénkách nárožních arkýřů, byla do hradby vestavěna za Viléma I. Původně byla nižší; na konci 15. stol. byla zvýšena, ale podstřešní patro zničila švédská dělostřelba. Po požáru v r. 1886 byla upravena do dnešní podoby s vyhlídkou a pseudogotickou zbrojnicí. V jejím suterénu je hladomorna. Předhradí vnitřního hradu obíhá okružní příkopová zeď vybudovaná Janem I. ve 3. čtvrtině 15. stol., k níž se na jihu pojí kamenný bastion. Přístup na most do hradního jádra zprostředkovává krytá schodišťová rampa a do palácového jádra se vchází pozdně gotickým portálem ve tvaru oslího hřbetu. Chodba vede přímo do hlavního komunikačního prostoru hradu - síně se sklípkovou klenbou a schodišti, průchod vpravo pak do miniaturního Tyrolského dvorku. V sz. cípu hradního jádra stojí okrouhlá pětipodlažní věž Barborka s břitem obráceným k příjezdní cestě. Dvoutraktový palác stál na jihu a zachovaly se z něho sklepy částečně zasekané do skály, přízemí a obvodní zdi 1. patra. Velký sál v 1. patře - dnešní rytířský - byl úplně přestavěn a jeho renesanční klenba byla vyzdobena štuky a freskami. Za Jana I. byla postavena obytná věž a budovány nové místnosti. V patře nad vstupní síní Jan I. zřídil přijímací sál, do něhož byl na počátku 16. stol. osazen bohatý sedlový portál s přetínavými pruty a vinutými patkami. Poté byl sál renesančně zaklenut. Mezi věží a sv. palácem byl později vestavěn visutý trakt. Za Jana II. došlo k poslednímu středověkému rozšíření obytných a reprezentačních ploch: nový, již renesanční palác se připojil k jádru a obytné věži na jihovýchodě. V přízemí je valeně klenutý průjezd Černé brány, v dalším podlaží velký sál se třemi poli renesanční křížové klenby, využitý od 19. stol. jako knihovna. První patro obsahuje pět reprezentačních komnat, z nichž největší je obrazárna. Až na barokní stropy a rokokovou výmalbu jsou jinak dochovány v původní renesanční podobě. Při restaurátorských pracích posledních let byly na Pernštejně odkryty pod omítkami chodeb a některých místností desítky nápisů (v českém, německém a latinském jazyce) a kreseb, datovaných většinou do pol. 16. stol. Jsou zajímavým dokladem o životě na hradě a o kulturním profilu doby.
Dnes je hrad majetkem státu. Státní památková péče v posledních letech zajistila a zpřístupnila tuto jedinečnou stavební památku naší národní minulosti, která je dokladem, jak kdysi vypadalo sídlo předních velmožů země.
