SLAVKOV U BRNA - podrobně
Barokní zámek
Zprávy o vsi Slavkovu pocházejí až ze 13. století. Někdy na jeho počátku vznikla ve vsi zvané Novosedlice (odtud také německý název Slavkova Neusterlitz-Austerlitz), přímo na mírném návrší nad náměstím, komenda řádu německých rytířů, doložená poprvé v r. 1237. Komenda během času nabyla podoby hradu. Za úpadku řádu na počátku 15. stol. komenda zanikla. Úpadku řádu využil Václav IV. a na začátku 15. století panství získal. R. 1416 povýšil osadu na město a Slavkov dostal výsadu městské pečeti a městského znaku. Král Zikmund postoupil v r. 1421 tvrz spolu se statkem známému nepříteli husitů Petru Kutějovi výměnou za Veveří. Před r. 1436 získal Slavkov od Aleše ze Šternberka Petr z Konice, jehož dcera Kateřina z Konice jej postoupila v r. 1453 svému manželovi Janu z Valdštejna. V 2. polovině 15. století změnily tvrz a Slavkov několikrát držitele. Na samém počátku 16. století, po smrti hraběte Petra ze Sv. Jiří a Pezinku, se na Slavkově usadil rod Kouniců - větev pánů erbu lekna. Stalo se tak r. 1509 koupí slavkovského zboží Oldřichem z Kounic.Po r. 1566 Oldřich z Kounic přestavěl tvrz v trojkřídlý renesanční zámek se sloupovými lodžiemi a hranatou schodišťovou věží. Za příkopem na severní straně se nacházelo hospodářské předhradí a na jihu k zámku přiléhal původní řádový a farní kostel. Oldřich z Kounic dal také vyzdobit slavkovské náměstí budovou renesanční radnice a renesančními domy.
Oldřich z Kounic, čelný představitel slavkovských Kouniců, byl jednou z předních osobností moravské stavovské opozice proti Rudolfu II.; přikoupil na Moravě mnoho statků, zejména Lomnici, Ždánice a Uherský Brod. Oldřichův syn Lev Vilém unikl pro své mládí pobělohorským konfiskacím a těšil se naopak přízni kardinála Ditrichštejna, který dbal o jeho katolické vychování (jeho druhou manželkou byla hraběnka Eleonora z Ditrichštejna). V r. 1642 byl Lev Vilém povýšen do hraběcího stavu s právem užívat i erbu vymřelého rodu pánů z Ústí (který pocházel z rodu Vítkovců); zemřel r. 1655 a byl pohřben v dominikánském kostele v Brně, který dal nově vystavět. Na svých cestách shromáždil Lev Vilém četné obrazy, sochy i předměty uměleckého řemesla, které tvořily základ pozdější proslulé kounicovské sbírky. Jeho potomci získali vynikající postavení ve státních službách. Tak již jeho syn Dominik Ondřej (1654-1705) byl v císařových diplomatických službách.
Hrabě Dominik Ondřej Kounic pojal rozhodnutí vybudovat ve Slavkově rezidenci odpovídající vysoké vážnosti, kterou požíval. Přebudoval dosavadní renesanční zámek v barokní; stavba začala v 90. letech 17. století. Jejím generálním projektantem se stal Domenico Martinelli z Luccy ( 1650-1718), který se ve Vídni čile stýkal s Kounici, Lichtenštejny a Harrachy. Martinelli však vypracoval nejen plán honosného barokního sídla, ale i přestavby celého města. Zámek ve tvaru U měl stát nad městem a přispět tak k přetvoření celé krajiny podle Martinelliho urbanistických představ.
Přestavba zámku trvala déle než půl století. Do objektu byly pojaty zbytky zdiva pozdně románské tvrze německých rytířů i část budovy renesančního zámku. Martinelli stačil dokončit jen parkové západní křídlo s masivními nárožními kubusy, které bylo budováno kolem r. 1701, jak o tom svědčí i mimořádně hodnotná interiérová výzdoba provedená freskařem A. Lanzanim a štukatérem S. Bussim. V r. 1705, kdy Dominik Ondřej zemřel, byla kromě západního křídla postavena větší část severního a jižního křídla. Přestože Martinelli v r. 1718 náhle zemřel, je část slavkovského zámku, kterou dokončil, jednou z jeho nejzachovalejších staveb; podařilo se mu přenést styl římského baroka do středoevropské architektury. V téže době vytvářel G. Giuliani rozsáhlý soubor soch, určený především pro nově založenou zámeckou zahradu. Tyto sochy, doplněné později několika skulpturami I. Lengelachera, byly nakonec z větší části přeneseny do zámeckého nádvoří a rozlehlá zahrada proměněna podle vkusu 19. století v přírodní krajinářský park.
Další držitel zámku, Maxmilián Oldřich z Kounic, pokračoval po r. 1731 v budování severního zámeckého křídla, jehož realizací pověřil Václava Petruzziho podle plánů pozměněných italským architektem I. Valmagginim. Poněvadž mělo být vytvořeno honosné průčelí a slavnostní společenský sál, bylo nutno změnit dosavadní úpravu západního traktu. Oproti shodnému zakončení obou bočních křídel hranolovými útvary a uzavření prostoru mezi nimi mřížemi a branou došlo ke stavbě dvou konkávně se rozevírajících pavilonů. Vznikl tak čestný dvůr charakteristický pro vrcholný a pozdní barok. Na budování průčelí se snad podílel Josef E. Fischer z Erlachu, který také stavěl zámecký vodovod. Neobyčejně bohaté členění fasád dodrželo Martinelliho schéma a Maxmilián Oldřich Kounic odmítl navrhovanou změnu tvarování hlavního sálu, který zůstal nadále okrouhlý.
V r. 1752 stála již celá zámecká budova včetně západního křídla. Její výzdoba však trvala ještě dalších 15 let. Z této doby pocházejí i iluzivní nástěnné malby Josefa Pichlera v hlavním sále, představující Herkula v boji se lvem a býkem, malby v zámecké kapli, prostupující celou výšku bočního křídla, a výzdoba přilehlé sakristie. Výzdoba oválné kaple v jižním křídle byla dokončena až v roce 1767. Sochařské práce v kapli Ukřižovaný a andělé jsou dílem F. X. Masserschmidta.
V té době již byl majitelem panství Václav Antonín Kounic (1711-94), který ač původně duchovní, byl po smrti svých bratrů určen za dědice. Po studiích na několika zahraničních univerzitách vstoupil do diplomatických služeb, byl císařským komisařem na permanentním říšském sněmu v Řezně, pak vyslancem při různých italských dvorech a posléze ministrem pro správu habsburského Nizozemí v Bruselu. V r. 1748 dosáhl úspěchu při mírovém jednání v Cáchách, načež se stal konferenčním ministrem a byl za zásluhy odměněn Řádem zlatého rouna. Byl nejen ctitelem francouzských mravů, řeči a literatury, ale také Francie samé (v l. 1750-53 byl vyslancem ve Versailles); zasloužil se o získání francouzského krále za spojence Rakouska, a nabyl tím neomezené důvěry císařovny Marie Terezie. V r. 1756 se stal dvorským a státním kancléřem a kancléřem pro záležitosti italské a nizozemské. V r. 1764 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl též znám jako znalec a podporovatel umění (mimo jiné byl i protektorem vídeňské Akademie umění). Za císařů Josefa II. a Leopolda II. však jeho vliv poklesl. Zemřel r. 1794 ve Vídni a byl pohřben ve Slavkově.
Za Václava Antonína Kounice probíhaly závěrečné stavební práce. Byly dokončeny přízemní objekty čestného dvora na terasách nad náměstím a novým děkanským klasicistním kostelem Vzkříšení Páně, který dal Václav Antonín postavit vedle zámku podle projektu dvorního architekta Jana Ferdinanda Hetzendorfa v l. 1786-90. Na výraznou východozápadní osu zámku navázala geometricky řešená zahrada členěná na boskety s bazény, bludiště, fontány a osové kanály. Květinový parter a část zahrady byly zřízeny již Dominikem Ondřejem. Typicky francouzské řešení bylo nadvakrát (r. 1809 a koncem 19. století) pozměněno v anglickém stylu, ale hlavní osa byla dodržena. Bohužel zmizela i soustava vodních nádrží, ale výtečné skulptury G. Giulianiho z počátku 18. století byly naštěstí přemístěny a nyní zdobí parter na západní straně zámku.
Zámek byl do značné míry izolován od města a obehnán zděným příkopem. Je to patrová trojkřídlá stavba. Tvoří jej hlavní budova, která uzavírá třemi křídly čestný dvůr, a půlkruhové konírny v předzámčí. Kolem zámeckých budov obíhal vyzděný příkop. Do nádvoří je toto křídlo v půdoryse konvexně vypnuto a zakončeno kupolí, která odpovídá centrálnímu tvaru reprezentačního sálu. Boční křídla jsou rovněž na koncích rozšířena. Nádvoří uzavírá na východě dekorativní plot s bránou. Fasádu zdobí pilastry se zdobnými hlavicemi a zakončuje římsa nesená konzolami. V přízemí jsou do nádvoří prolomeny arkády. Stavba je dvouposchoďová, má 115 komnat, z nichž bohatou stropní výzdobou vyniká zejména hlavní sál (Sál předků). Nástropní fresky v tomto sále a výjevy z antické mytologie, obklopené štukovými reliéfy putti, karyatid a ptáků s rostlinným dekorem dokonale ladí s plastickým rámováním dveří. Ozdobou zámku je též dvojité schodiště. I vnější výzdoba je velmi bohatá a k celkovému vzhledu přispívá též množství výrazných soch. K zámku byl připojen rozsáhlý park s fontánou.
Chloubou zámku je pozoruhodná kounicovská galérie, instalována v tzv. pianu nobile (hlavním reprezentačním patře) v západním traktu. Základ galerie byl položen již v 1. polovině 17. století (za Dominika Ondřeje), takže jde o jednu z nejstarších obrazáren v našich zemích. Původní galérii s 841 obrazy rozšířil Antonín Kounic na 2000, z nichž mnohá díla měla světový význam. Z nich (i když se nedochovaly všechny) vynikají práce H. A. Weissenkirchera spolu s portréty Kouniců od H. Rigauda, A. Pozza a B. Lutiho. V jižním křídle jsou díla severské a italské provenience: P. da Cortona, J. Lisse, R. di Tivoliho. V severním křídle převládá středoevropské malířství s díly J. H. Schonfelda, J. Heisse a F. A. Maulbertsche, zakončené v sálech bývalé knihovny přehlídkou vídeňského klasicizujícího baroku (M. Knoller, J. Fiiger, J. Schópf, F. Lindner). Celou instalaci doplňují bozzetta (malé modely) a fragmenty zahradních kamenných soch Giovanniho Giulianiho. Současně se sbírkou budoval Václav Antonín i "sál předků" se svým portrétem od Huberta Maurera a kovovou bustou od vídeňského sochaře Baltazara Müllera; sem umístil i podobizny prarodičů, rodičů a své choti, zemřelé v r. 1749.
V rohové síni 1. patra byla umístěna zámecká knihovna, která vedle obrazárny představovala nejcennější bohatství; je to soubor 191 děl o 2000 svazcích, z nichž převažují práce z období před Francouzskou revolucí. Je vzácným dokladem o pronikání nových revolučních myšlenkových proudů do našich zemí v 2. polovině 18. století.
V následující době proslul slavkovský zámek v souvislosti s bitvou u Slavkova, k níž došlo 2. prosince 1805 mezi francouzskými vojsky na straně jedné a spojenými rusko-rakouskými vojsky na straně druhé. Císař Napoleon po vítězné bitvě ve dnech 3.-7. prosince na zámku přenocoval a zde byla také zahájena první mírová jednání. 6. prosince bylo uzavřeno na zámku příměří mezi vítězným Napoleonem (zde vydal proslulý rozkaz chválící chrabrost svých vojáků), ruským carem Alexandrem I. a rakouským císařem Františkem I.
Moravská větev Kouniců vymřela knížetem Aloisem Václavem z Kounic, který zemřel v Paříži v r. 1848; zámek Slavkov s velkostatkem převzala česká větev hrabat Kouniců, která odvozovala svůj původ od Bedřicha z Kounic (+ 1635). Z ní vynikl hrabě Václav z Kounic (+ 1913), známý český politik a mecenáš.
Po vymření Kouniců v r. 1919 vlastnili panství až do r. 1945 Pálffyové. V r. 1945 přešel slavkovský zámek do správy státu a od r. 1952 byla zahájena jeho oprava i restaurace obrazových sbírek. Od r. 1986 je Slavkov ve správě zdejšího Historického muzea. Ve vstupní zámecké expozici je osvětlen hospodářský, politický i kulturní význam Kouniců a činnost Domenika Martinelliho; v přízemí severního křídla je instalována expozice Napoleon a Slavkovská bitva. Hlavní pozornost je však soustředěna k zámecké galérii, jíž se Slavkov stal pokladnicí barokního umění na Moravě. V části zámku je umístěno muzeum vztahující se k dějinám regionu (2. patro severního křídla) a okresní archív (přízemí jižního křídla).
Na západ od zámku se rozprostírá zahrada. Přilehlý parter byl památkově rekonstruován v l. 1972-77 podle archeologických nálezů odpovídajících plánům francouzské barokní zahrady z r. 1774. Plocha je členěna čtyřmi velkými bazény s fontánami a pravidelnými obrazci z buxusů (zimostráz). Početný soubor soch antických božstev a alegorií vytvořil Ital G. Giuliani, z menší části Ignác Lengelacher. Západní část zahrady je řešena jako anglický přírodní park, založený asi ve 30. letech 19. stol. a propojující zámecký areál s okolní krajinou. Mezi dřevinami parku a okolí stojí za zmínku chráněná stromořadí: lipové v parku, čtyřřadé (lípy a kaštany) kolem silnice k Holubicím, čtyřřadé kaštanové ke Křenovicím a lipové kolem cesty k lesu Obora.
