VALTICE - (LEDNICKO-VALTICKÝ AREÁL) - podrobně
Rozsáhlý zámecký barokní komplex
Na nepatrně vyvýšeném návrší za valtickým náměstím se rozkládá mohutný komplex zámeckých budov, který navazuje na původní hrad, vybudovaný podle všeho pasovskými biskupy, kolonizujícími území kolem Valtic. V r. 1192 získal hrad výměnou Vichard ze Seefeldu, jehož úkolem bylo vybudovat z něho strategicky významné sídlo jako protiváhu (spolu s Falkenštejnem) proti moravským hradům, neboť Valtice příslušely až do r. 1920 k Dolním Rakousům. Vichardův syn Kadold podporoval rytířské hry, které lákaly do Valtic četné minnesängry. Kadoldův nástupce Albero byl věrným stoupencem českého krále Přemysla Otakara II., tehdejšího vládce Rakous. Alberovy statky ležely nejen v okolí Valtic, ale byly roztroušeny po obojích Rakousích i ve Štýrsku. Jím vymřel seefeldský rod po mečí a na dědictví valtického hradu se podílelo šest pozůstalých dcer; po delším jednání získali jednu polovinu Rauhensteinové a druhou Potendorfové. Poslední z Rauhensteinů, Jindřich, zemřel bez dědiců, a tak smlouvou z 6. července 1387 došlo k nové dělbě nároků na hrad a majetek mezi tři rody: Kuenringy, Potendorfy a Rauhensteiny.
Jednou z podílnic byla Alžběta, rozená Puchheimová, třetí manželka Jana I. z Lichtenštejna, hofmistra rakouského vévody Albrechta III. (1365 - 1395). Ta v r. 1387 odkázala svůj podíl, tj. jednu šestinu Valtic, svému manželovi. Tento odkaz se stal zárodkem pozdějšího obrovského panství Lichtenštejnů. V r. 1393 přejal Jan I. z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, takže před r. 1394 vlastnili Lichtenštejnové nejen celé Valtice, ale i pozdější valtický velkostatek. V r. 1394 byl Jan I. z Lichtenštejna vévodou Albrechtem III. uvězněn a všechny rakouské lichtenštejnské statky propadly konfiskací. Důvodem snad byla obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a politického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné Janovo podrobení zmírnilo krutý trest, takže dostal statky nazpět, mezi nimi i Valtice. Valtice vlastnili Lichtenštejnové až do r. 1945.
V 15. století přebudovali Lichtenštejnové své valtické sídlo v pozdně gotický hrad, jehož jednu mohutnou věž zachytilo ještě vyobrazení ze 17. století. V 16. století byl pak hrad přestavěn v renesanční zámek se dvěma věžemi vpředu. Za Kryštofa z Lichtenštejna, před r. 1504, si Lichtenštejnové rozdělili své statky mezi větev moravskou s Mikulovem, větev rakouskou s Valticemi a větev steiregskou. Valtice získal syn Kryštofova bratra Jiřího V., Hartman I. (1540), který zanechal syny Jiřího Hartmana (+ 1562) a Jana Kryštofa. Po vymření moravské a steiregské větve rodu přešly jejich statky na syna Jiřího Hartmana.
Tři synové Hartmana II., Karel, Maxmilián a Gundakar, uzavřeli v r. 1606 smlouvu, podle níž měli spravovat valtické zboží společně a vladařem měl vždy být prvorozený syn. Karel z Lichtenštejna byl typem kariéristy své doby; zpočátku evangelík, konvertoval ke katolictví, získal tak významné postavení a stal se horlivým stoupencem pozdějšího císaře Matyáše. Byl povýšen do knížecího stavu a získal prvé místo v pořadí rakouských knížat. Karel z Lichtenštejna (+ 1627) vytvořil z Valtic své rezidenční město, které v následujících desetiletích prožilo nejdůležitější etapu svého rozvoje. Renesanční zámek ustoupil koncem 17. století novému zámeckému sídlu. Starý zámek byl zčásti rozebrán na stavivo, zčásti byly jeho vedlejší trakty přeměněny v hospodářské budovy. Část zdiva z někdejšího rozsáhlého renesančního zámku se dochovala ve sklepích dnešní zámecké budovy, která se rozkládá severně od původní budovy.
Rozsáhlé stavební úpravy města byly provedeny za nástupce Karla z Lichtenštejna Karla Eusebia (1627 - 1684), který vybudoval severně od někdejšího renesančního zámku dnešní valtický zámek. Karel Eusebius úzce spolupracoval s umělci, osobně se účastnil nejen schvalování plánů, ale dohlížel také na jejich realizaci. Tento vzdělaný Lichtenštejn odešel v r. 1627, po smrti svého otce, na 5 let do ciziny. Po svém návratu zahájil rozsáhlou stavební činnost. Z architektů zaměstnával Franceska Carrattiho, ale zejména Giovanniho Giacoma Tencallu, který projektoval zámeckou architekturu v Lednici. S Tencallovou prací však kníže nebyl spokojen a Tencalla musel z Valtic odejít. Nedokončených a plánovaných staveb se ujal stavitel Andrea Erna, povolaný v r. 1641 z Brna, jemuž se připisuje autorství nezachovaného tzv. Lusthausu při lednickém zámku. V r. 1643 se objevuje v lichtenštejnských službách také jeho syn Jan Křtitel Erna. Po smrti Karla Eusebia z Lichtenštejna pokračovali ve výstavbě zámku jeho nástupci Jan Adam Ondřej (1684 - 1712) a Jan Nepomuk Karel (1732-1748).
Na počátku 18. století vystřídalo Eusebiovu manýristickou estetiku období, které je spojeno se jmény Domenika Martinelliho a J. B. Fischera z Erlachu, autora sally tereny. Martinelliho přestavba valtického zámku, na níž se podíleli sochař František Biener a štukatér Alberti, spadá do období po r. 1713, kdy už byl Jan Adam z Lichtenštejna mrtev. V l. 1713 - 1715 byla ve Valticích postavena nová jízdárna, přebudována španělská stáj a objevila se lisovna. V r. 1719 vznikly dvě kočárovny, rok nato bylo odstraněno křídlo mezi oběma věžemi v předzámčí, v r. 1721 došlo k další úpravě vlastní zámecké budovy a ke stavbě brány, jíž se prochází z valtického náměstí do zámku. V r. 1729 bylo dokončeno jižní křídlo zámku s bohatě plasticky a malířsky vyzdobenou kaplí. Bezprostřední okolí zámku, rozšířeného kolem r. 1790 o divadelní budovu, se změnilo v barokní zahradu ležící v místech původního středověkého lichtenštejnského sídla, jehož vlastní budova byla již úplně rozebrána, a poté v přírodně krajinářský park.
Architektonická tvář valtického zámku se za vlády dalších Lichtenštejnů už podstatně nezměnila, i když menší stavební úpravy zde probíhaly až do r. 1945. Současně s vnější úpravou se měnil i interiér, v němž se postupně odrážely všechny umělecké směry. Bohatě byly vyzdobeny zejména reprezentační prostory a sály v prvním patře. Od r. 1945 je objekt majetkem státu.
Valtický zámek tvoří architektonicky komponovaný uzavřený stavební celek; přibližně čtvercový dvůr obklopují čtyři křídla, jejichž půdorysnou i obrysovou ucelenost nenarušují ani nárožní rizality hlavního průčelí, ani věž nad vstupní částí. Po posledních úpravách v 60. letech 20. století se k tanečnímu sálu ve východním křídle připojuje jídelna se společenskými salóny a předsálím s bohatou štukovou výzdobou. Tyto reprezentační místnosti, původně opatřené tapetami a vyzdobené gobelíny, byly doplněny potahy kontrastujícími s barevně výraznými stěnami. Rovněž obrazy byly vybrány a instalovány tak, aby přesvědčivě dokreslily barokní ovzduší. Řada pokojů v západní části zámeckého prvního patra, začínající zrcadlovým sálem a pracovnou a napojující se barokní panelovou obrazárnou na kněžniny pokoje, má soukromější ráz, což bylo dáno již jejich funkcí.
Impozantní dojem zámeckého komplexu doplňují i zámecké stavby v okolí: Dianin chrám zvaný Rendez-vous, kolonáda Na Rajstně, zámek Belvéder, novogotická kaple sv. Huberta, Tři Grácie a další.
Děkujeme tímto správě zámku Valtice, zejména paní ředitelce Lužové, za umožnění individuální prohlídky zámku a pořízení fotodokumentace.
