VIZOVICE - podrobně
Barokní zámek
Dne 20. srpna roku 1261 je datována zakládací listina cisterciáckého mužského kláštera Rosa Mariae zvaného Smilheim, vydaná zakladatelem, příslušníkem rodu pánů z Obřan, Smilem ze Střílek a na Broumově, za přítomnosti krále Přemysla Otakara II. a biskupa olomouckého Brunona.
Vzhledem k poloze kde se klášter nacházel, exponované pozemní oblasti, velice trpěl. Nejdříve jej postihl v roce 1314 vpád uherského palatína Matúše Čáka Trenčanského, který při té příležitosti vyplenil nejen klášter, ale i Vizovice. Následovalo plenění husitské okolní šlechty v roce 1418 a opětovné navrácení Uhrů v letech 1460 - 1466. Klášter tedy zaniká a to někdy v letech 1484 - 1485. Po roce 1490 se ujal kláštera Boček Kuna z Kunštátu. Ten se roku 1495 zasloužil o znovuzaložení a obnovení kláštera. Klášterní statek nadále měnil majitele. Někdy před rokem 1549 postoupil Zikmund z Kunštátu vizovické zboží Václavu z Boskovic. V roce 1569 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan.
Kavka z Říčan se zasloužil o zvelebení celého panství a povýšení Vizovic na město. V letech 1568 - 1570 vystavěl v opevněném areálu zaniklého kláštera renesanční zámek Nový Smilheim. K poddaným se však nechoval příliš dobře, "nutil je mlít v panském mlýně, odebírat pivo z panského pivovaru, omezoval jejich svobodu, zvyšoval robotu a zmocnil se i správy sirotčích peněz". Poddaní se proto často obraceli se stížnostmi na zemské právo, které rozhodovalo vesměs ku prospěchu poddaných. To jistě přispělo k tomu, že Kavka z Říčan prodal roku 1578 celé panství Vizovice i s živořícím klášterem Anně Kropáčce z Nevědomí a koupil panství Broumov. Roku 1593 získal zámek s panstvím Václav Tetour z Tetova, ten byl však nucen pro zadlužení prodat Vizovice Emerichu Doczymu z Nátluče.
Emerich Doczy patřil mezi prchající uherskou šlechtu před vzmáhajícím se tureckým panstvím v Uhrách. Ti se postupně usidlovali nejen v Horních Uhrách (dnešní Slovensko), ale i na Moravě. Emerich Doczy se choval na svém novém panství po vzoru uherském, tedy utlačoval poddané a zvyšoval robotu. Navíc jako příslušník uherské šlechty byl katolík, narozdíl od svých poddaných, kteří se hlásili k luteránství.
Doczyové byly za svou krutost nenáviděni, a proto se při stavovském povstání v letech 1618 - 1620 vzbouřili poddaní a vyhnali vrchnost z vizovického panství. Teprve až 15. července 1622 mohl kardinál Ditrichštejn požádat některé okolní feudály, aby Doczyovce uvedli opět na Vizovice. To se podařilo a roku 1635 se Zuzana Doczyová, provdaná Maythényiová z Ostrého Kamene, pokusila o obnovu kláštera (třetí a poslední). Ta po smrti posledního mužského člena rodu Ladislava Doczye (+12. května 1660), se ujímá panství. Kromě obnovy kláštera se jako horlivá katolička zasloužila o odkázání vsi Dolnoplazy olomouckým jezuitům a dalších majetků církvi. V době kdy Zuzana Doczyová přebírala panství byla již ovdovělá a toho využil sekretář české dvorské kanceláře Vilém z Gollenu. Podařilo se mu dosáhnout toho, že mu Zuzana panství postoupila a vyhradila si pouze jeho doživotní užívání. Roku 1667 se hovoří o klášteru smilheimském jako o zcela zaniklém. Po smrti Zuzany Doczyové se objevily spory mezi jejími příbuznými a Gervasem Vilémem z Gollenu. Spor se tak protáhl až do roku 1710. Tím panství začalo opět trpět a již roku 1683 při novém vpádu Turků z Uher, město i zámek byly spáleny (zabito 21 poddaných). Následovalo vypálení Vizovic Rákocziho vzbouřenci roku 1707 (15 lidí zabito a 12 odvlečeno do zajetí.
Až roku 1710 se podařilo Vilémovi z Gollenu získat natrvalo panství intrikami a jakýmsi odškodněním příbuzným Zuzany Doczyové. Gollenové se snaží panství zvelebovat, ale pro přílišné utrácení peněz se značně zadlužili a tak 13. července 1746 byl jejich majetek prodán v dražbě olomouckému kanovníkovi Heřmanovi Hanibalovi z Blümegen, který se stal královehradeckým biskupem.
V roce 1749 dal olomoucký kanovník Heřman Hanibal z Blümegenu zbořit starou zámeckou budovu a podle plánů F. A. Grimma z Brna dal postavit nový zámek v pozdně barokním slohu. Tak vznikla trojkřídlá dvoupatrová stavba s pravoúhlým čestným dvorem sevřeným třemi trakty. Dokončením zámecké kaple roku 1766 se jeho dílo uzavřelo. Kolem zámku byla zřízena francouzská zahrada, krajinářsky upravená v 19. století. O sochařskou výzdobu zámku se zasloužil brněnský sochař Ondřej Schweigel, taktéž vyzdobil sochařsky i zahradu. Zakladatel dnešního zámku Heřman Hanibal z Blümegenu zemřel 17. října 1774 a odkázal panství svému synovci Petru Alcantarovi z Blümegenu. Ten umírá roku 1813 a panství přechází jako dědictví na rod Stillfriedů z Ratěnic.
Panství bylo značně ztenčené o časté prodeje a pronájmy pozemků. Tyto netušené poměry napravila až první majitelka z rodu Stillfriedů Františka. Roku 1922 se Marietta Stillfriedová vdává za říšského hraběte Viktora Boos-Waldecka a majetek tak přechází rovným dílem na oba manžele. Tento stav setrval až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn a 13.6 1948 tak zpřístupněn veřejnosti.
Dnešní podobu zámku tvoří trojkřídlá dvoupatrová stavba s pravoúhlým čestným dvorem. Jednoduchá fasáda pojata v klasickém duchu, s bosáží v přízemí a armovanými nárožími, plastickou výzdobou okenních rámů a průběžným uložením říms. Střední křídlo člení na obou průčelích do nádvoří i do zahrady rizalit s tympanonem. Budovu zakončuje mansardová střecha. Nejbohatší výzdobu má hlavní sál, jehož stěny i kupole vynikají svěží barokní malbou z roku 1757 s ornamentálními figurálními a krajinnými motivy. Citlivě je doplňuje nábytek z doby Ludvíka XVI. Další interiéry jsou vybaveny barokním, rokokovým a biedermeierovým nábytkem a rokokovými kamny. Doplňuje je množství vídeňského a míšeňského porcelánu, soubor z Dálného východu a benátská zrcadla. Vynikající jsou i gobelínové potahy sedacího nábytku. Vedle knihovny a souboru grafik reprezentuje zámek především obrazová galerie. Sbírka obsahuje díla vlámských, holandských a italských malířů (např. J. Breughel st., D. Teniers ml., G. Brendti, A. Megnesco a V. Liberi), nechybí ani rakouští krajináři a němečtí a čeští umělci (především J. Kupecký).
