BRUMOV - podrobně
Zříceniny rozsáhlého hradu
Hrad Brumov vybudoval jako zeměpanský opěrný bod proti uherské hranici olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku po kumánských válkách v 50. letech 13. století. Královský hrad na výběžku kopců západně nad náměstím městečka patří k nemnoha světským stavbám pozdně románského období a střežil cestu vedoucí Vlárským průsmykem do Uher.
Archeologickým výzkumem se podařilo zjistit základní rozsah pozdně románského hradu (50 x 40 m) a základy jeho původní hranolové věže. Byla postavena nakoso do zalamovaného čela hradu a vzhledem k úctyhodným rozměrům (12 x 12 m) byla patrně obytná. Zevně byla vyzděna z velkých kvádrů rovnaných do pravidelných řádků. Přes možnou obyvatelnost věže měl hrad určitě další palácovou stavbu a románskou kapli. Při výzkumu se je nepodařilo nalézt, ale o existenci kaple vypovídá nález románského tympanonu. Tato pískovcová výplň oblouku nad portálem je vyzdobena reliéfem révových úponků a hroznů. Podle charakteru kamenické práce jde o dílo mistra stavební huti, která pracovala na stavbě velehradského kláštera.
Tympanon a některé další fragmenty románských článků prokazují založení hradu už před polovinou 13. století. První písemná zmínka, jíž je přídomek Smila ze Střílek a Brumova je z roku 1255. Byl bratrem Bočka ze Zbraslav, zakladatele žďárského kláštera, a Kuny, otce rodu pánů z Kunštátu. Smil na Brumově zřejmě působil ve funkci purkrabího a správce okolních královských statků. Známe i dalšího purkrabího, v letech 1294-1303 je zde doložen Oldřich z Hradce a nejméně do roku 1342 zůstával hrad v přímém držení krále.
Teprve nějaký čas po polovině 14. století se patrně dostal do obnovovaných zástav a počátkem 15. století už zde seděli páni z Kunštátu. Již ve druhé půli 14. století dostavěli tehdejší držitelé k jižní hradbě nový palác, který byl později překryt renesanční zástavbou. Tím se plocha hradu na jihu a také západě rozšířila.
Na počátku husitských válek z Brumova působil oddíl husitsky orientovaného Bočka mladšího z Kunštátu. Proto hrad dvakrát obléhalo vojsko krále Zikmunda, až Boček tlaku podlehl a patrně roku 1424 hrad vyklidil. Zikmund ho postoupil své ženě Barboře, jejíž purkrabí Pankrác ze Svatého Mikuláše odtud přes patnáct let terorizoval široké okolí. Jako základnu vojenské družiny, která podnikala výpady do Uher, ho ve čtyřicátých letech používali i Cimburkové. K těmto účelům rozšířili obytné a provozní plochy jednoduchou stavbou západního křídla. Hrad velmi utrpěl za česko-uherských válek, když se jej v r. 1468 zmocnil uherský král Matyáš. Od 80. let 15. století drželi hrad Podmanínové.
Poměry a nemilé zkušenosti z pokračujících válek si též vynutily modernizaci opevnění. Starší severní parkán předělili, čímž se vytvořilo předbraní s nárožní poloválcovou baštou. Starší příkop před novou bránou byl přitom obezděn a úplně přestavěno (možná zřízeno) bylo předhradí.
Opevňování probíhalo až do konce 15. století, takže když roku 1520 získal hrad Jan Meziříčský z Lomnice, měla fortifikační složka převahu nad pohodlným bydlením. Proto kladli příslušníci rodu v duchu nastupujících renesančních představ důraz na zvýšení pohodlí. Za víc než 50 let, co Meziříčští Brumov vlastnili, zcela přestavěli jižní křídlo (včetně suterénu), upravili západní a východní křídlo a nově postavili severní křídlo s hradní kuchyní. Kvůli tomu byla snesena velká věž, která už byla jen vzpomínkou na středověk a sjednocenou zástavbu by narušovala. Raně renesanční původ mají také obě jižní bašty - podkovovitá a hranatá, které jsou nyní nejvýraznějším pohledovým prvkem hradu.
Roku 1574 hrad získal Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan, ale asi nic podstatného na přestavěném hradě nepodnikl. Janu Kavkovi z Říčan bylo panství dvakrát zkonfiskováno; v r. 1608 a podruhé za stavovského povstání v r. 1618. Na podzim 1621 se vzbouřili zdejší poddaní proti utiskování vrchnosti a spolu s uherskými vojsky Bethlena Gábora hrad dobyli a vyplenili. Patrně Forgáčové z Gýmeše po roce 1626 rozšířili předhradí o raně barokní fortifikaci se dvěma kamennými bastiony. Pro zformování barokní hradby využili staršího valu, který pouze prorazili obezděnýrn vstupním koridorem. Při vpádech Turků a jejich tatarských spojenců a uherských povstalců v letech 1663, 1683 a začátkem 18. století se nové opevnění osvědčilo a hrad náporům odolal. Osudovou se pro něj stala až ztráta sídelní funkce. Po požáru v roce 1760 byl proto opraven jen provizorně. V r. 1820, kdy náležel Štěpánu Illesházymu, vyhořel podruhé, byl definitivně opuštěn a rychle zpustl. Neustále se rozpadal, neboť ani další držitelé panství, Sinové a Dreherové, neměli zájem o jeho záchranu.
