BRNO - VILA TUGENDHAT - podrobně
Funkcionalistická vila
Manželé Tugendhatovi, kteří vilu vystavěli, pocházeli z rodin brněnských textilních podnikatelů. Greta Weissová (1903 - 1970), dcera továrníka Alfréda Löw-Beera, vlastnícího další, nejen textilní podniky mimo Brno, a Fritz Tugendhat (1895 - 1958), spolumajitel vlnařské továrny, se rozhodli roku 1927, ještě před svým sňatkem v červenci 1928, vystavět vlastní dům. O jeho podobě měli jen hrubou představu: pan Tugendhat "se přímo děsil pokojů plných figurek a deček", paní Weissová "si přála mít prostorný moderní dům jasných a jednoduchých tvarů".
Pozemek, na němž měl být dům vystavěn, byl předem určen parcelou, kterou nevěstě ke sňatku daroval její otec. Šlo o táhlý, svažitý, v horní části uměle upravený terén na předměstí Černá Pole pod tehdejší ulicí V černých polích, jenž byl částí Löw Beerovy zahrady nad domem rodiny na tehdejší Sadové (dnešní Drobného) ulici a který s ní původně tvořil jeden celek. Stranou odvrácenou od ulice byl orientován na jihozápad s horizontem středu města včetně jeho dominant hradu Špilberka a dómu sv. Petra; z místa budoucího staveniště tehdy jen nepatrně zakrytého vysokým stromovým porostem. Jak se brzy ukázalo, byla tato mimořádně příznivá poloha dalším faktorem, který podstatně ovlivnil projektantovo přemítání o podobě domu.
Architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886 - 1969) neměl speciální vzdělání jako architekt. První podněty získal od svého otce, zednického mistra a majitele malé kamenické dílny. Po absolvování průmyslové školy v rodných Cáchách 1902 pracoval v Berlíně, mimo jiné u Bruna Paula a tehdy nejvýznamnějšího německého architekta Petera Behrense, učitele Le Corbusiera a Waltera Gropia. Miesova evropská perioda vyvrcholila autorským podílem na výstavbě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu s různými typy rodinného a malého nájemného domu, s proslulým obydlím ze skla (1927) a především německým pavilonem na Mezinárodní výstavě v Barceloně (1928-1929) a brněnskou vilou. Vedle celé řady společných vlastností spojovala obě poslední díla myšlenka "kontinuálního prostoru". Ocelová konstrukce s podpěrami vně stavby se stala východiskem pro projekt proslulého domu Edith Farnsworthové (1945-1950), pojatý jako otevřený pavilon. Podobnou myšlenku rozvinul v budově fakulty Crown Hall (1950-1956). Novou skeletovou konstrukci použil i na výškových obytných budovách Lake Shore Drive v Chicagu (1948-1951) i u mrakodrapu Seagram Building v New Yorku (s Philipem C. Johnsonem, 1954-1958). Ke tvarové reflexi skeletové konstrukce se Mies vrátil ve své poslední velké práci, v Národní galerii v Berlíně.
Volně stojící dům má tři podlaží, z nichž každé má odlišný půdorys i průčelí. V prvním podlaží, (suterénu) přístupném z vnitřku domu točitým schodištěm v přípravně jídel, a zvenčí dvěma vstupy, jsou užitkové prostory, sloužící s výjimkou fotolaboratoře k hospodářskému a technickému provozu domu. Druhé, hlavní podlaží domu (přízemí), do něhož je vstup vřetenovým schodištěm ze vstupní haly a jež je přístupné i z bočního průčelí, sestává ze tří částí. Hlavní obytná a společenská prostora se zimní zahradou je jen náznakově členěna na další, funkčně odlišená místa: větší společenské posezení, pracovnu s knihovnou a přibližně půlkruhově vymezenou jídelnu. Druhou část tvoří na protilehlé straně kuchyně s přípravnou jídel, jídelním výtahem a komorami, s nimiž sousedí třetí část, samostatně přístupné místnosti s příslušenstvím pro služební personál. Třetí podlaží (první patro) zahrnuje nevelký, od ulice půlkruhovou stěnou schodiště z mléčného skla krytý vstup, halu jako místo přijetí návštěvníka a jako komunikační jádro, které na uliční straně ústí do chodby ke dvěma dětským pokojům, pokoji vychovatelky a společné koupelně s prádelní komorou, na straně k zahradě pak do předsíňky pánského a dámského pokoje a koupelny rodičů, před ní do šatny a na protilehlé straně přes další předsíňku na terasu. Zahrada na mírném svahu je přístupná z parteru a vchodem u zimní zahrady, popřípadě z prostranství dvorku před západním nárožím domu.
Vzhledem k poloze ve svahu pod umělou terénní hranou byl areál stavby zajištěn u stavební čáry mohutnou opěrnou betonovou zdí. Konstrukční kostru stavby tvoří s výjimkou přední a vnější boční části hospodářského traktu s garáží ocelový skelet nad půdorysným rastrem z obdélných polí. Jeho nosné pilíře, procházející zčásti zdivem, zčásti volně v prostoru všemi podlažími, jsou zakotveny do betonových patek. Jsou sesazeny z nýtovaných spřažených profilů úhlového železa s celkovým řezem kříže a opatřeny vysoce chromovaným krytem nebo nátěrem. Z nerezové oceli jsou rovněž rámy skleněných tabulí, dveří a oken, schodiště do suterénu, pochromované zábradlí haly a spodní terasy. Plášť stavby je z čirého a mléčného skla. Podlahy jsou z cementového potěru a světlých čtvercových travertinových desek, ze kterých je také sesazena dlažba vstupního prostranství. Z travertinu odlišné struktury a barvy je také vnitřní schodiště a zahradní schodiště. Hlavní obytná a společenská prostora je členěna pětidílnou přepážkou z medově žlutého, při nasvícení zčásti prosvítajícího onyxu s bílou kresbou o délce 6,27 m a síle 0,07 m, vytěženého z pohoří Atlas v tehdejším francouzském Maroku a více než dvanáctidílnou půlkruhovou stěnou o průměru 6,90m, původně z překližky dýhované makasarským ebenem.
Plány vybavení domu mobiliářem, o které manželé Tugendhatovi žádali Miese na konci roku 1929, nebyly patrně zcela jeho výtvorem. Sám ovšem nepochybně navrhl základní vybavení nábytkem a jeho rozmístění, zejména těch imobilních kusů, jejichž počet a místo byly víceméně definovány architektonickou podobou interiéru. Šlo například o vestavěné i volné skříně v pokojích nejvyššího podlaží a v pokojích manželů, o čtyřdílnou pohovku s tzv. bridžovým stolem, rovněž dýhovaným makasarem a třemi židlemi typu Brno z ohýbaných, vysoce chromovaných ocelových trubek v nice knihovny, nebo o rozložitelný jídelní stůl na pevné ocelové noze křížového řezu v jídelní části. Četné kusy, zhotovené pouze pro vilu, jsou však asi dílem Miesovy součinnosti s nábytkovými specialisty. V této souvislosti jde především o Lilly Reichovou, která pro Miese pracovala nejpozději do roku 1927. Dále šlo o Hermanna Johna a také Sergia Ruegenberga, kteří s architektem rovněž spolupracovali již dříve. Jejich podíl dnes už nelze přesněji vymezit a mimoto je jisté, že i návrhy a výroba těchto kusů předpokládaly Miesovo schválení nebo korekturu jejich konstrukce, výběru materiálu a formy. Nábytek spočíval většinou na kobercích, položených na bílém nebo světle šedém linoleu, zčásti pocházejících z majetku rodiny, z větší části však nově zakoupených nebo zhotovených podle návrhů některého z interiéristů. Dnes už se těžko podaří zjistit výrobce a dodavatele jednotlivých mobilních částí interiéru. Výjimku tvoří firma Berlinger Metalgewerbe Jos. Müller, jež zhotovila většinu nábytku z trubkové a pásové oceli. Je však velmi pravděpodobné, že mnohé z dalšího nábytkového vybavení, včetně přízedních skříní a ostatních kusů s palisandrovým, zebranovým a ebenovým dýhováním i proslulé vitríny, bylo vyrobeno v Brně. Také u textilních doplňků, zejména závěsů a potahů, lze při stycích manželů Tugendhatových s brněnskými průmyslníky předpokládat zdejší původ. U svítidel byl zjištěn kodaňský výrobce Luis Poulsen.
