OLOMOUC - SLOUP NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - podrobně

Čestný barokní sloup s kaplí

Jedná se o jedinečné barokní sousoší, zcela unikátní dílo barokní architektury, sochařství a urbanismu v souvislosti se středoevropskou kulturou. Tradiční typ mariánského sloupu, který měl měl svůj předobraz ve vídeňském mariánském sloupu, byl budován i v Olomouci (1716–1724) a je umístěn na Dolním náměstí jako reakce na jednu z nejkrutějších morových epidemií, která zasáhla Moravu v letech 1714–1716. Bezprostředním podnětem k jeho vztyčení byl dopis z 29. října 1715, kterým se dva významní měšťané František Ignác Wieber a kamenický mistr Václav Render obrátili na městskou radu s návrhem na jeho zhotovení. Návrh byl městskou radou plně akceptován a hned na jaře následujícího roku začala stavba morového Mariánského sloupu, financovaná řadou mecenášů. Ve svém architektonickém řešení a koncepci byl morový sloup dílem Václava Rendera. Nejsou známy důvody, které vedly Václava Rendera již v době počátku budování morového sloupu k dalšímu návrhu na vybudování kamenného sloupu ke cti Nejsvětější Trojice a morových patronů. Snad to byla poněkud skromnější a střízlivější představa městské rady a omezené prostředky, které zřejmě neuspokojovaly Renderovu koncepci vybudování monumentu, "který by svou výškou a nádherou výzdoby neměl sobě rovného v žádném jiném městě". V březnu 1716, navrhl postavení Trojičního sloupu na hlavním Horním náměstí před severozápadním nárožím radnice a zároveň žádal městskou radu o přesunutí Herkulovy kašny a budovy hlavní stráže, které vybrané místo dosud částečně zaujímaly a to na náklady města. Odpověď byla zamítavá. Render již v dubnu nabídl transfer kašny a strážní budovy na jiné místo bez jakýchkoli nároků na veřejné prostředky a slíbil, že pro případ nedokončení akce za jeho života odkáže k dokončení celý svůj majetek. Navíc slíbil, že sloup vybuduje také bez jakýchkoliv příspěvků města.

Patrně bezprostředně poté začal Václav Render se stavbou, přesunul Herkulovu kašnu na dnešní místo a na ploše zhruba 200 m2 hloubil základy pro budoucí stavbu. Lze předpokládat, že počáteční tempo prací bylo poněkud ztlumeno. Jistě zde měla svůj podíl mimořádná Renderova angažovanost nejen na stavbě Morového sloupu na Dolním náměstí, ale i na řadě dalších olomouckých staveb (budování kostela P. Marie Sněžné od roku 1716 a další). Podobně zde spolupůsobila značná finanční náročnost, která přece jen přesahovala možnosti jednotlivce – Render totiž celou stavbu financoval z vlastních prostředků. Do své smrti v roce 1733 vybudoval Render sloup do výšky prvního podlaží s vnitřní kaplí a kamenným pláštěm jádra spodní části spolu s náročným kamenickým detailem profilovaných říms a pilastrů. Po Renderově smrti jeho jmění, které odkázal na dokončení stavby, vytvořilo základ nadace na budování sloupu. Ta byla sporadicky doplňována i z odkazů dalších měšťanů.

V této první etapě, zřejmě již na počátku třicátých let, byla realizována i první část sochařské výzdoby osazením šesti reliéfů s polopostavami apoštolů. (Petr a Pavel, Ondřej, Jakub Větší, Tomáš a Jan). Výrazně plasticky cítěné a monumentálně pojaté reliéfy v náročně zdobených kamenných kartuších jsou dílem Renderova blízkého přítele a dlouholetého spolupracovníka, olomouckého sochaře Filipa Sattlera (1695–1738). Sattler je autorem i vnitřní výzdoby kaple s šesti původně zlacenými reliéfy, námětově vycházejícími z knihy Genesis.

Renderovým nástupcem ve vedení stavby se stal kamenický mistr František Thoneck (1701–1738). Práce ovšem pokračovaly již značně zpomaleným tempem a navíc Thoneck zakrátko zemřel stejně jako druhý kamenický mistr, podílející se na vedení, Jan Václav Rokický (1692–1738). Nového vedení stavby se roku 1737 ujal Rokického syn Jan Ignác (1719–1778) společně s dalším mistrem Augustinem Scholzem (1718–1751). Od roku 1737 tedy práce pokračovaly dále, ale válka a vpád pruských vojsk v roce 1741 opět znamenaly stagnaci na delší dobu.

Poté byl namísto Jana Ignáce Rokického pověřen vedením stavby Augustin Scholz, který měl dokončit rozpracovanou stavbu a veškeré kamenické práce od dláždění až po vrchol sloupu v průběhu následujících čtyř let. Krátce poté byla uzavřena další smlouva se sochařem Ondřejem Zahnerem (1709–1752) na celkovou sochařskou výzdobu. Zahner se zavázal a zaručil svým majetkem, že do tří let zhotoví jedenadvacet soch světců, vždy z jednoho bloku mladějovického pískovce. Třikrát šest světeckých figur mělo být umístěno v jednotlivých patrech sloupu a tři další sochy měly představovat P. Marii a dvojici andělů, ty byly později realizovány v měděném plechu. Dále měl zhotovit šest zbývajících polopostav apoštolů ve vysokém reliéfu, dvanáct soch světlonošů, a zhotovit modely pro vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice a Archanděla Michaela. Sochařskou výzdobu prováděl Zahner mezi léty 1745–1752. V poměrně krátké době necelých sedmi let skutečně vytvořil osmnáct soch světců v nadživotní velikosti, šest reliéfů polopostav apoštolů ve druhém podlaží sloupu, další tři reliéfy s motivy Víry, Naděje a Lásky ve třetím podlaží, soubor dvanácti světlonošů a vymodeloval vrcholovou skupinu Trojice spolu s figurou P. Marie mezi anděly. Právě na sochách světců, sekaných v mladějovickém pískovci, je nejlépe patrné Zahnerovo sochařské mistrovství. Sochařská výzdoba olomouckého sloupu patří nejen k nejlepším Zahnerovým pracím, ale je i vyvrcholením moravského sochařství první poloviny 18. století.

Po Zahnerově smrti (1752) se na sochařské výzdobě částečně podílel jeho dosud málo známý žák Wolfgang Träger a další moravský sochař Jan Michael Scherhauf (1724–1792). Jejich podíl byl ovšem již omezen spíše na dokončovací práce a osazování Zahnerem vytvořených hlavních soch. Vrcholová skupina a sousoší Nanebevzetí P. Marie byla na počátku padesátých let provedena v mědi a silně pozlacena olomouckým zlatníkem Janem Šimonem Forstnerem (1714–1773). Zřejmě přesvědčivě úspěšná Forstnerova realizace vrcholového sousoší podmínila změnu v původní koncepci a někdejší záměr vybudovat kamennou skupinu Nanebevzetí P. Marie mezi dvěma anděly byl změněn ve prospěch taktéž měděného sousoší. I novou prací podle Zahnerova modelu byl pověřen Jan Šimon Forstner.

V roce 1751 zemřel vedoucí stavby Augustin Scholz a v roce následujícím i Ondřej Zahner. Vedení stavby se pak znovu ujal Jan Ignác Rokický. To už se však jednalo především o dokončovací práce. V květnu 1754 byly veškeré práce ukončeny, odstraněno lešení a zahájeny přípravy slavnostního svěcení. To proběhlo 9. září 1754 za přítomnosti císařského páru Marie Terezie a Františka I. Lotrinského, uvítaných kardinálem biskupem Troyerem, který sloup posvětil. Na paměť této události byla nad vchodem do kaple osazena mramorová deska s latinským textem. Původní Renderova koncepce došla s drobnými odchylkami svého naplnění po čtyřech desítkách let a monumentální sloup, gradující a završující většinu pohledových os ústících do olomouckého hlavního náměstí, se stal příkladem barokního urbanistického cítění. Jeho nespornou uměleckou hodnotu navíc vyzdvihuje sochařská výzdoba, která je ve své převážné většině dílem dalšího moravského umělce, sochaře Ondřeje Zahnera. Monumentální olomoucký sloup Nejsvětější Trojice skutečně nemá co do velikosti (výška sloupu je 35 metrů) a bohatosti sochařské výzdoby srovnání v jiných evropských městech.

Na nejvyšším místě sloupu je osazeno sousoší Nejsvětější Trojice, reprezentované postavami žehnajícího Boha Otce a mladistvého Krista s křížem, umístěnými na zeměkouli. Holubice Ducha Svatého, umístěná v zářivém zlatém terči, seskupení završuje. Kompozičně vyrovnané sousoší doplňuje ve spodní části postava Archanděla Michaela s ohnivým mečem a štítem, která zároveň odděluje nebeskou sféru Trojice od sféry pozemské. Zhruba v první třetině výšky hlavního pylonu sloupu stoupá směrem vzhůru skupina Nanebevzetí, reprezentovaná postavou P. Marie, nesenou na oblacích dvojicí andělů.

Třetí podlaží kromě tří reliéfů s motivy základních teologických ctností – Víry, Naděje a Lásky – obklopuje šest soch světců. Rodiče P.Marie - Sv. Anna a Sv. Jáchym. Další dvojicí jsou světci blízcí Kristovi – Sv. Josef Pěstoun a Sv. Jan Křtitel. Třetí dvojicí je církevní otec Sv. Jeroným a mučedník Sv. Vavřinec, kterým je zasvěcena kaple na olomoucké radnici.

Šest soch střední části reprezentují patroni slovanských národů Sv. Cyril a Metoděj a čtyři mučedníci: Sv. Vojtěch především jako český zemský patron, Sv. Blažej a poslední dvojice, Sv. Jan Nepomucký a Sv. Jan Sarkander, zdůrazňuje tradiční úctu nejen Olomouce, ale celé země k domácím mučedníkům, jejichž kult v době budování sloupu vrcholil. Reliéfní výzdoba střední části sloupu představuje v polopostavách šest apoštolů – Filipa, Matouše, Šimona, Judu Tadeáše, Jakuba Menšího a Bartoloměje.

Sochy spodního podlaží uvádějí opět mučedníci a zemští patroni Sv. Mořic jako patron Rakouska a Sv. Václav, "dědic české země". Dvojice františkánských světců, Sv. Antonín Paduánský a Sv. Jan Kapistrán, zdůrazňuje především kazatelskou činnost a její tradici ve městě. Tradici univerzitního prostředí zastupuje jezuitský světec Sv. Alois Gonzaga, patron studentů a mládeže. Poslední socha pak patří Sv. Floriánovi, ochránci proti požárům, které vedle morových epidemií byly největším nebezpečím barokních měst. Reliéfy přízemí opět v polopostavách přinášejí zbývajících šest apoštolů – Petra a Pavla, Ondřeje, Jakuba Většího, Tomáše a Jana.

K vážnějšímu zásahu došlo krátce po dokončení sloupu v souvislosti s pruským obléháním Olomouce v roce 1758. Tehdy byla při ostřelování města 3. června zřejmě jen lehce poškozena kamenná část dříku sloupu a vrcholová skupina (kříž v Kristově ruce). Poškození bylo opraveno v roce 1760 výměnou zlaceného kříže a rozsáhlou kamenickou vložkou na dříku, na které byla symbolicky vytesána pruská dělostřelecká koule. Rozsáhlejší oprava byla realizována sochařem Karlem Melnitzkým v roce 1834. V jejím závěru byl celý sloup natřen olejovými barvami a bylo obnoveno zlacení. V roce 1879 došlo k dosud nejrozsáhlejšímu restaurování sousoší pod vedením sochaře Arnošta Melnitzkého. Kromě oprav měděných soch, jejich ukotvení a čistění došlo k výměně řady kovových atributů světců a především k náročnějším kamenickým a sochařským pracím na jednotlivých sochách. Přirozená degradace materiálů ovšem nezadržitelně postupovala i v následujících letech a k další velké restaurátorské akci proto došlo v roce 1926. V závěru 2. světové války došlo k drobnějším poškozením, které eliminovala restaurátorská akce vedená sochařem Karlem Hořínkem v letech 1947–1948. Dalším restaurátorským zásahem byla poměrně rozsáhlá oprava v letech 1972–1975, prováděná sochaři Karlem Lenhartem a Josefem Stárkem. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1999 - 2001.

Ubytování Střední Morava