EDELŠTEJN - podrobně
Zřícenina gotického hradu
Mezi městem Zlaté Hory a Heřmanovicemi se táhne dlouhý hřeben Příčného vrchu. Na jednom jeho výběžku (v katastru obce Zlaté Hory) ve výšce 695 m se zachovaly zbytky hradu Edelštejna. Jeho jméno snad souvisí s těžbou vzácných kovu (edel - vzácný, ušlechtilý), především zlata, jež se tu provozovala již od počátku 13. století. Hrad sloužil nejen k ochraně dolů na zlato, ale střežil i důležitou cestu vedoucí z Vratislavi přes Nisu, Hlucholazy na Bruntál a dále na Moravu. Tuto dvojí úlohu umožňovala vhodná poloha s dalekým dohledem na Zlaté Hory a na rovinu táhnoucí se k Nise.Hrad stál na skalnatém srázu a byl obklopen hradbami nestejné šíře, přerušenými jen v místech, kde byl spojen úzkou šíjí s Příčným vrchem. Od sedla Příčného vrchu byl oddělen dvěma příkopy a mohutným výškově odstupňovaným valem, který byl upraven pro obsazení obránci. Druhý příkop se zúženým valem obíhal kolem celého hradu a místy jsou dosud viditelné fragmenty jeho obezdívky.
Hradní jádro, dnes zcela zarostlé vysokými stromy, mělo podobu nepravidelného lichoběžníku, dlouhého 120 m a širokého 65 m. Hradní areál byl rozdělen nehlubokým příkopem na dvě nestejné části. V západní části hradu se nacházelo hlavní opevnění včetně válcové věže o průměru 7 m, zasazené do silné zdi. V její blízkosti byly ještě v polovině minulého století patrné stopy po studni. Hradby byly zesíleny baštou, umístěnou v rohu lichoběžníku. K hradební zdi přiléhaly obytné budovy, jejichž rozlohu dnes již nelze blíže určit, protože se zcela sesuly. Podle provedených průzkumů byly budovy pravděpodobně dvě, z nichž větší, západní, byla patrně palácem. Po věži v již. koutě jádra zůstal jen mohutný kužel. Stopy další válcové vížky uváděné staršími badateli již zcela zmizely. V druhé, slaběji opevněné části hradního areálu stály asi méně důležité hospodářské budovy (převážně dřevěné), dnes rovněž zcela srovnané se zemí. Tuto část hradu chránil ještě na dvou stranách parkán. Vstup do hradu byl pravděpodobně v západní, hlavní části objektu. To dosvědčuje i rozšířený násep v těchto místech. Cesta do brány vedla před hradem ještě po mostě přes příkop.
Z hlediska vývoje opevňovacího umění jsou důležité zbytky dvou bašt. Jihovýchodní protáhlá zaoblená s polygonálním prostorem byla patrová, se střílnami pro ručnice. Západní podkovovitá měla mimořádné rozměry a exponované umístění, což nasvědčuje o možnosti instalace děl. Obě bašty byly vybudovány po pol. 15. stol. a boční palbou bránily čelo hradu.
Hrad Edelštejn byl postaven asi ve druhé polovině 13. století. Pověsti, že jej postavil v r. 1119 rytíř Oto z Erlitzu, nemají historický podklad. Rovněž není jisté, zda jeho stavebníky byli vratislavští biskupové nebo některý světský feudál. V pramenech vystupuje poprvé za dramatických okolností v r. 1281, kdy opavský kníže Mikuláš, nemanželský syn Přemysla Otakara II., vyzval jeho držitele bratry z Linavy, aby poskytli vratislavskému biskupovi Tomášovi II. (1270-1292) náhradu za ničivé vpády do jeho držav. Když neuposlechli, Edelštejn jim odňal a dal jej i s doly do zástavy biskupovi. Bratři se pak usadili na hradě Helfštejně u Lipníka. Za bojů, které brzy poté vypukly mezi vratislavským knížetem Jindřichem IV. a biskupem Tomášem II. o kolonizovaný díl Jesenicka, byl Edelštejn jednou z hlavních příčin sváru. Když v r. 1284 kníže vyzval biskupa, aby se dostavil na jeho soud a vydal mu Edelštejn, biskup odmítl uposlechnout a obrátil se na českého krále Václava II. se žádostí o ochranu, protože Zlaté Hory s Edelštejnem leží na českém území. Jindřich se však tímto krokem nedal zastrašit a osobně velel vojskům obléhajícím hrad. Po delším obléhání jej 27. dubna 1285 dobyl. Biskup sice vytrvale požadoval vrácení hradu, ale když konečně v r. 1290 k uzavření míru došlo, nepadla o něm ani zmínka. Biskupství již vrácen nebyl a stal se součástí opavského knížectví.
Další zpráva o Edelštejnu je až z r. 1339, kdy mezi králem Janem Lucemburským a opavským knížetem Mikulášem II. vznikly rozmíšky, za nichž se musel Mikuláš vzdát hradu a jeho okolí. V odstupní smlouvě se píše o trestu za neposlušnost. Králova přísnost nebyla patrně oprávněná, protože jeho syn Karel IV. v r. 1361 hrad Mikulášovi zase vrátil s doložkou, že chce napravit bezpráví spáchané otcem. Po smrti Mikuláše II. v r. 1365 došlo k dělení opavského knížectví, při němž Edelštejn s okolím připadl v r. 1377 Mikuláši III a stal se sídelním hradem hlubčické části. Pak na dlouhou dobu zmínky o hradu mizí a teprve v r. 1406 je uváděn jeho purkrabí Jindřich Glawbis. Je však zřejmé, že v této době (až do r. 1440) patřil opavským Přemyslovcům.
Za tažení husitů do Slezska v r. 1428 padly sice v březnu Hlucholazy, ale zdá se, že Edelštejn husité neobléhali. Brzy poté se totiž na hradě sešli přední vůdcové protihusitského odporu vratislavský biskup Konrád, velmistr křižovníků kníže Ruprecht a opavský kníže Přemysl k poradě o válečné situaci. Po smrti opavského knížete si dědictví po něm rozdělili v r. 1434 jeho čtyři synové, přičemž Edelštejn připadl Mikuláši IV. V r. 1440 převzal hrad jeho bratr Václav a téhož roku na něm sloužil jako purkrabí Mikuláš Meinholt, pozdější správce hradu Frýdberku (nyní Žulová). Protože Václav měl ustavičně dluhy, získal hrad jako zástavu opolsko-hlohovský kníže Bolek, známý stoupenec husitství ve Slezsku. V úmluvě mezi oběma knížaty bylo stanoveno, že úhradu spojenou s udržováním hradu ponese pronajímatel. Když opavský kníže Jan chtěl hrad vykoupit pro svůj rod, Edelštejn krátce před r. 1445 za neznámých okolností vyhořel. Bolek jej neprodleně znovu vystavěl, a když opavský kníže naléhal na jeho vrácení za původní sumu, Bolek předložil i účet za opravu, na kterou v Opavě neměli. Proto Bolek držel hrad až do své smrti.
Po Bolkovi zdědil Edelštejn jeho bratr Mikuláš Opolský. Ten se dohodl v r. 1460 s Jiřím z Poděbrad, že mu přenechá v opavském knížectví několik pevných míst včetně Edelštejna. K vlastnímu předání hradu došlo až v r. 1465, kdy jej Jiří z Poděbrad svěřil do správy utrakvistovi Janovi ze Žerotína. Ten však často přepadával kupce cestující na Moravu, a proto vratislavský biskup Jošt z Rožmberka (1456-1467) 16. července r. 1467 hrad dobyl. Žerotín se v té době zdržoval v Jiřího táboře někde v Kladsku. Podle nepříliš spolehlivé zprávy kronikáře Eschenloera byl hrad, zvaný též Paskenštejn, dobyt za pomoci rukojmí a vězňů, držených na hradě Žerotínem. Z obavy, aby se ho opět nezmocnili stoupenci Jiřího, dal jej bískup po několika dnech zbořit pod záminkou, že panství nevynáší na jeho udržování. Tento stav byl legalizován teprve v r. 1474 Matyášem Korvínem, který hrad udělil vratislavským biskupům jako léno do věčného užívání. Přesto se biskup Jošt raději dohodl s Jiřího synem Viktorínem. Jednání mezi biskupem a Poděbradovými dědici vedl někdejší hradní purkrabí Jan ze Žerotína, který se mezitím usadil na Fulneku. K dohodě došlo velmi rychle a biskup zaplatil za hrad a jeho okolí 210 hřiven úroků a 1600 uherských zlatých. Tím se Edelštejn dostal natrvalo do biskupského vlastnictví, ovšem už jen jako ruina.
Zříceninu popsal v r. 1687 biskupský horní hejtman Hantke, který tu mohl ještě rozpoznat valy a příkopy. Pokusy opravit Edelštejn podobně jako Rychleby u Javorníku, podniknuté na počátku 20. století, selhaly pro nedostatek peněz.
Z hradu dnes zůstaly zachovány základové zdi hradeb, zřícenina okrouhlé věže, zbytek nárožní bašty, příkopy a valy.
